Byl jsem vypuštěn do víru veloměsta, které ale v úterní večer moc nevířilo. Se skvěle padnoucím kvádrem a nagelovanými vlasy, mi to ale vůbec nevadilo. Jen tak tak, jsem stihnul tramvaj a už jsem před budovou taneční školy. Jó! Jsem pán! I ta tramvaj mě poslouchá. Ha! No dobře… Kalhoty mi byly trochu velké, jen co je pravda, ale to bylo to nejmenší, pásek to spravil.

A hele, to je Markéta. Stála před budovou a něco si zaujatě pročítala na nástěnce v chabém světle pouličního osvětlení. Já jako šestnáctiletý, opravdu hezký, nebo o tom přinemenším přesvědčený, jsem k ní přistoupil zezadu. Tenkrát mě nenapadlo nic lepšího, než jí leknout a k tomu hlasitě tlesknout.

„Aaa!“ Vyjekla. Otočila se, a když mě uviděla, tak se jí na tváři rozlila úleva.

„Půjdeme kotě?“ Řekl jsem šarmantně a co nejfrajerštěji. Nastavím jí rámě. Ona se ho samozřejmě vděčně chopí. Asi z toho šoku. Někdy je k nezaplacení ženskou vylekat. Vše jde skvěle, jako na drátkách. Vstoupím do sálu. S Markétou po boku. No, jó… Asi jí to docela slušelo vlastně. Už nevím. Důležité bylo, abych se moc nezapotil, protože to by mi potom stekl z vlasů ten gel přímo do obličeje!

To by bylo docela blbý. Měli tu naštěstí klimatizaci, takže tím se to riziko trochu zmenšovalo. Stejně si však myslím, že bude lepší, když se budu hýbat co nejméně. Zazní pokyn. Zvedáme se ze židlí a jdeme doprostřed sálu. Snažím se moc nerozmachovat, víte co… A sakra! Ty kalhoty se nějak uvolňují. Jak se soustředím na hlavu, tak si zapomínám hlídat spodek. Markéta dojde na místo vedle druhého páru a podívá se na mě. Já se držím krok za ní. Směsice zalíbení s naprostou oddaností čiší z jejích očí. Tak to má být. Říkám si. He!

Náhle se ten její pohled začíná měnit v pohled… Ne, je to jakýsi úšklebek. Ošklivý úšklebek!

Pak si uvědomím, že ze spodní části těla mi spadlo cosi těžkého. A tak tam stojím uprostřed parketu plného lidí. Kalhoty mám u kotníků. Ten pásek selhal!

Nyní se téhle příhodě směju. Ale tenkrát to dosti zranilo mou mladickou ješitnost.