Publikováno 5.1.2016
Povídka, s níž se pravděpodobně zůčastním literárního workshopu
Kajm
Na neznámé rovině vnímání, v neznámém čase, na neznámém místě…:
„Tak hotovo,“ povídá Kajm, když podepíše smlouvu. Ještě pevněji sevře ruku své milované nastávající. Jeden pohled do jejích očí… Ona ho posléze s úsměvem oplatí. Vteřinku se na sebe oba dva usmívají. Až Kajmovi oči sklouznou zase na realitního makléře.
„Dobře jste udělal, pane Kajm,“ říká a přitom si porovnává smlouvu a všechny papíry co jich má…
„Docela dost,“ pomyslel si Kajm, když na to koukal.
„O ty parcely je velkej zájem,“ zvedl oči od papírů, které nyní ležely na stole, u něhož všichni tři seděli.
„Ano, už se těšíme, až začneme stavět.“ Prohlásil Kajm.
„No to věřím, to věřím… Jsou to moc pěkný pozemky, zvlášt pro malou rodinku…“ A usmál se. Jedno ťuknutí do stolu hranou papírů a byly srovnané. Mohl se zvednout. V jeho firemním saku, které mu ale vůbec neladilo se zbytkem oblečení, rázně natáhl ruku k poslednímu uctivému potřesení. Všichni se zvedli.
„Tak,“ Kajm se usmál, „nashledanou,“ rozloučil se. Se svou snoubenkou už byli na odchodu.
„Nuže drahoušku?“ Kajm se venku před budovou podíval na svou lásku, „jak se ti to líbí?“
„Och, moc drahý… Ale ráda bych ty pozemky také viděla,“ Kajm se toho bál, poněvadž sám ten kus země ještě pořádně neviděl. Vlastně jen na papíře vyfocený. Do koupě ho donutil fakt, že jeho snoubenka byla ve třetím měsíci a oni neměli kde bydlet. Muselo se vše rychle vyřešit a zařídit. A jediné čeho měl vždy dostatek, byly peníze. Takže zašel za otcem dívky, jestli mu ji dá za ženu. Ten starý idiot s tím souhlasil více nežli ochotně. Aby ne. Vždyť to byl Kajm. Syn mlynáře z Kasepských hor. Jediná podmínka, kterou měl otec, byla že Kajm zařídí dceři slušné bydlení. Ty pozemky však nebyly v horách. Musel si tudíž zvyknout na nový život.
Ano. Jeden výlet s bratrem, nekontrolované pudy a sex bez ochrany ho stáli tak mnoho. Stácie, jeho nastávající, však byla hodná, pracovitá dívka. S trochou štěstí ho s ní čekal dokonalý život.
„Jóóóó… To se mám…!“ Liboval si. Liboval, dokud…
„Co to má znamenat?“ Říkal úplně nikomu. Byl tam totiž naprosto sám. Široko daleko ani noha.
„Co to má znamenat?!“ Ještě jednou, teď už hystericky ječel, aby ho určitě všichni slyšeli. Přišel na pole, jež včera koupil… Nebylo to pole v tradičním slova smyslu. Bylo to pole, porostlé stromy. Takže spíš les.
„Ten kravaťák mě vypek, ty vole…“ Sedl si na pařez.
„Ale hned vedle je sousedův dům, jestli vám to nevadí. Bla bla bla…“ Vzpomínal, co ten chlap říkal.
Ne, to mi nevadí… Ale ten les mi vadí!“ Vzal do ruky kámen, trochu menší než byla jeho dlaň, a chvíli ho převaloval jen tak v prstech. Pak ho naštvaně vší silou mrsknul do vzduchu. A kámen letěl a letěl a točil se… Jak už to takové hozené předměty mají ve zvyku dělat…
Hanzo
Na úplně jiné rovině vnímání, v jiném prostoru a jiném čase…:
Probudil jsem se a vymrštil se do sedu. Dělal jsem to tak vždycky. Ráno totiž bylo to nejlepší a nejtvůrčejší období dne. Podívám se napravo. Přítelkyně se s nejasným zahuhláním otočila a spala dál, tedy vlastně ti dva se otočili a spali. Byla těhotná. Ještě to nebylo vidět, ale byla.
Budu táta!
Stoupnu na zem vyhřátou od sluníčka, co praží na dubové parkety, a jdu si uvařit kávu. Při popíjení mě jakási šlupka málem shodí na zem. Náraz? Otřes? Zemětřesení? Nevím… Pak si vzpomenu na partnerku a na dítě!
Běžím tam. Kávu nechám kávou.
„Dobrý… Spí, ani si nevšimla. No nakonec nebylo to tak silné, ale normální taky ne…“ Přemýšlím. Ještě chvíli tam stojím a přemítám, co to bylo. Jdu se podívat z okna. Jenom pes co vykonává potřebu na pneumatiku zaparkovaného vozu.
„Čokli…“ Řeknu potichu.
Po chvíli usoudím, že už se to zřejmě neopakuje. Potom si vzpomenu, že mám být v devět v práci!
„Sakra!“ Jdu se urychleně převlíct, ze svých nadupaných a naditých boxerek. No tak dobře… Ze svého pruhovaného pyžama.
Přítelkyně mezitím vstala. Snídala v kuchyni. Já po ránu nesnídal, radši jsem si přispal. Ale ona to v takovém stavu potřebuje, to je jasný. Běžím k ní. Dám jí pusu na čelo, protože ústa má od marmelády…
„Ahoj zlato, už musím…“ Povídám a otočím se k odchodu.
„A-oj,“ zahuhňá ona s nacpanou pusou a usměje se.
Vystřelím z domu jako šíp. Běžím k autu.
Nemůžu najít klíče. Nemůžu najít klíče. Nemůžu najít klíče!
„Sakra!“ Pak je najdu v kapse. „Aha…“ Nastoupím.
V rozčilení ten klíč zlomím, jak ho rvu do toho otvoru.
„Sakra!“
„Ježišmarjá…!“ Jo jasně… Tak za to si asi určitě můžu sám, co? Mlátit do sebe by bylo nesebezáchovné. Nebo ne? Zaplaším ty sebedestruktivní myšlenky plné nenávisti.
„Ách jó…“ Vzdychl jsem. A oběma rukama plácnul do volantu. Chtělo to vymyslet náhradní plán. Plán B. Ale rychle!
„Tak jo, půjdu si pro klíče od Líziny Škodovky…“
Vyběhl jsem nahoru a úspěšně si vyměnil klíče.
Tak teď už fakt spěchám, ty vole… Dobrý, dobrý… Už sedím za volantem.
Na křižovatce svítí červená. No jo… To se musí stát zrovna mě tohleto. To je prostě vždycky, když spěchám. Jasně… Nespěchej babičko… Já počkám. No to víš, že ti tu hůl věřím…
Malý kluk tam nedaleko venčil psa. Koukal se nějak moc zvědavě. Asi co řeším s tím autem. Uvědomil jsem si, že musím vypadat jako magor. Sklopil jsem pohled, jako malý školák, který je káraný. Pak se ozvala rána jako z děla. Nebo vlastně ne… Ani z děla není tak velká!
Au!
Normálně mě to tak nadzvedlo a praštilo mě to do hlavy o střechu vozu. Chytil jsem se za palici. Jeden pohled na prsty, abych se přesvědčil, že nekrvácím.
Dobrý… Kouknu z okýnka. Kluka to odhodilo kousek dál. Měl rozbitá obě kolena. Vzhledem k tomu, že pes má čtyři nohy a níž těžiště, tak se jenom nadzvedl kousek do vzduchu a pak dopadl bez újmy opět na všechny čtyři.
„Šťastlivec… Bůhví, jestli to vůbec zaznamenal…“
Chlapec začal vzlykat. Seděl tam na chodníku a brečel…
„No, tak sakra…“ Rozhlédl jsem se po svých spoluřidičích, kteří čekali na zelenou stejně jako já. Nikdo se neměl k tomu, že by mu šel pomoct a na ulici byl docela sám.
„No jo… Už je pozdě. Všichni už jsou v práci, že jo… Jenom já tady jak debil jdu zachraňovat malýho kluka,“ říkám si, když vystupuju z auta a jdu mu pomoct. Zrovna na semaforu blikne zelená.
„Tak to už fakt nekomentuju…“ Řidič, co stojí za mnou, troubí a troubí.
„Jo, ale je ti to prd platný, co?“ Aspoň z něčeho můžu mít radost.
Přijdu k tomu hochovi a ptám se ho:
„Jsi v pořádku? Viděl jsem, co se ti stalo…“
„C-co se to dneska děje?“ Vzlyká.
„Dnes?“ A jo… Ten náraz ráno. V tu chvíli si vzpomenu na svoji holku. No třeba se to tam nestalo. Přesto, bych jí měl zavolat.
Ten kluk říká, že tu prdu ráno taky zažil. Měl bych jí zavolat! Začínám jančit.
Tak jo. Postarej se o kluka a pak si jdi zavolat.
„Tak jo… Hele, kluku… Jak se vlastně jmenuješ?“ Ptám se, zatímco dřepím na chodníku vedle něj. Absolutně netuším, co bych teď měl dělat. Doufám v zázrak. Nepřichází.
„D-daniel…“ Řekne hlasem zastřeným pláčem.
„Tak jo Deny… Můžu ti tak říkat…?“ Asi jo. Předpokládám, že teď je mu to celkem jedno. Klučina kývne na znamení souhlasu.
„Můžeš s tím hýbat?“ Teď zavrtí hlavou, z níž mu odpadávají slzy.
„Oukej,“ povídám. „Tak pojď, odvezu tě do nemocnice.“ A začnu ho zvedat z toho chodníku do náruče.
„Né!“ Zaprotestuje kluk, „co Pecka…?“ Řekne plačtivě.
„Pecka?“ Ptám se já. „Jo ták… Pecka.“ Podívám se na Denyho, potom na toho psa, co stojí opodál a celou dobu si nás strašně líně nevšímá. No, do auta nemůže, to by Líza, která je alergická nepřežila. Jednou jsme se o tom bavili a shodli jsme se, že psa až budeme mít vlastní dítě. Při té myšlence mě zaplavil příjemný pocit pohody a bezpečí. A pak kluk by se stejně nedal bez svého Pecky. Svojí Pecky? To je divný…
„No dobře, kde bydlíš?“ Otážu se s úsměvem, co možná nejpřátelštěji. Deny ukázal za sebe na panelák vzdálený asi dvě stě metrů.
„A vida,“ povídám a s otevřenou pusou se podívám, kam ukazuje. Pak se podívám na auto. Řidiči ho se zběsilým troubením objíždějí. Vezmu ho do náruče a jdu s ním ke vchodu, k němuž mě naviguje. Byl to nový barák, takový ten pěkně, barevně natřený… Ale proč vám to vykládám.
Přešli jsme trávu a byli jsme zase na chodníku. Na cestě k věžáku, ke vchodu. Po cestě mi Deny sáhnul na hlavu a potom se díval na svoje prsty.
„Co tam máš?“ Ptám se. Už jsme byli skoro u vlezu do paneláku. Vyšel jsem schody, zakryla nás stříška. Když v tom mi kluk mlčky ukázal svojí červenou ruku, kromě odřenin tam bylo ještě něco červeného. Potom jsem ucítil ten čůrek stékající mi po pravé straně tváře.
„No co…? To neznáš? To je teď taková móda,“ povídám. Tak jsem se přece jenom praštil v tom autě o něco víc. Kluk se zasměje. Vteřinku se na sebe oba smějeme.
„Pecko“ Zavřeštěl Deny.
„Počkej,“ povídám. „Pecko!“ Zařvu já. Pes okamžitě přiběhne. To je panečku respekt.
„Tak jo, jak se jmenuješ příjmením?“ Stojíme u zvonků.
„Novedský.“ Řekne Deny už o něco více klidněji, uvolněněji a ne tolik ubrečeně jako předtím. Vida, vida, vida… Jakej mám na ty děti vliv. Budu dobrej táta.
Zazvoním. Čekám.
„Prosím?“ Ozve se ženský hlas.
„Dobrý den, váš syn je zraněný, nemůže chodit. Pustíte nás, prosím?“
„Co se stalo?!“ Zeptá se na naprosto logicky a dost vystrašeně.
„Nic vážnýho, má jen rozbitý kolena,“ opáčím.
„Jéžiši…“
Zatímco ta žena doma zaručeně prožívala muka netrpělivosti, a každá vteřina se jí zdála neskutečně dlouhá, my jsme se trochu víc a už docela v pohodě bavili ve výtahu.
„A co, že dneska nejsi ve škole?“ Ptám se. Pecka jde za námi.
„Bylo mi trochu blbě, tak mě máma nechala doma,“ fakt, že kluk, kterýmu je špatně venčí psa pominu a ptám se dál.
„A co dělá maminka?“
„Maluje…“ Víc už jsem nestihl, protože výtah dorazil do čtvrtého patra a tam se zastavil. Vystoupil jsem i s klukem. Pecka byl za námi. A sakra! Co to nevidím…
Já si říkal, že to jméno je mi nějaký povědomý. Ale to víte, Novedský je takový docela běžný, že jo…
Ve dveřích naproti výtahu stála v umouněném oděvu žena. Znal jsem její jméno, znal jsem jí. Byla to Kara Novedská.
„Ahoj,“ povídám s Denym v náručí a se psem za sebou. Vůbec se nezměnila. Byla úplně stejná jako na střední. Pořád ta nejkrásnější holka. Neuvědomil jsem si však, že já se změnil. Narostly mi vousy a dlouhý vlasy, a co vám budu vykládat i břicho, že jo… Takže mě ona nepoznala. No, popravdě ani jí to moc nezajímalo, první co chtěla vidět, že její syn je v pořádku. Opatrně jsem ho postavil na zem. Ona si k němu rychle klekla. Už mohl stát tak dobrý.
„Jsi v pořádku? Jak se ti to stalo? Nemáš třeba něco zlomenýho?“ Zahrnula ho otázkami. Chlapec krvácel z kolen a měl trochu odřené ruce.
„Ne, je mi docela dobře…“ Povídá kluk už o něco optimističtěji, já tam čekám jako kdybych… Ani vlastně nevím na co. Tedy muselo to tak vypadat. Ale čekal jsem, jestli mě pozná. Objala ho.
„Ach, to jsem ráda…“
„On mi pomohl…“ Kluk ukáže mým směrem. Nějak se dopajdá ke mě a jeho velké hnědé oči pohlédnou nahoru. Hezky!
On už může i chodit. Teda nevypadal… Kara se na mě podívá.
V tom tu dojemnou chvilku přeruší telefon. Vytáhnu ho z tašky. “Orfová,“ hlásá displej.
Zase nějakej mudrc…
Udělám gesto rukama, které má vypovídat o zaneprázdněnosti a říkat dotyčnému ať chvíli počká. Otočím se.
„Hanzo, prosím.“
„Dobrý den, pane Hanzo, ordinace doktorky Orfové. Máme výsledky vašeho spermiogramu. Můžeme se domluvit na datu, kdy byste si pro ně přišel?“ A vida…
„Podívejte, mám teď docela naspěch, nemůžete mi to říct po telefonu? Totiž chci říct, že jde jenom o to, jestli jsem,“ pozdě jsem si uvědomil přítomnost Kary. A tak jsem se malinko otočil do skromného soukromí, které skýtal roh chodby. Mluvil jsem ještě tišeji. „No… Však víte co…“ A tohle jsem úplně zašeptal, „normální…“
„Ah… Hah… No, tak já se musím nejdřív kouknout do karty… Počkejte,“ vydal jsem souhlasné zabručení a podíval se na ty dva. Kara teď stála u svého syna a hleděla na mě. Se zvláštním výrazem nepochopení. Usmál jsem se jí přímo do očí takovým uklidňujícím a sebevědomým a charismatickým, šar…
„Jste tam?“ Vytrhl mě z myšlenek hlas sestry.
„Ano,“ odpovídám a zase se otočím.
„My jsme dělali testy na plodnost, že?“
„Ano prosím.“ Bylo to už stejně jedno, protože výsledek jsem znal. Moji kluci zaváleli. Líza čekala dítě. Budu táta! Juchů!
„Je mi líto, ale bohužel jste neplodný.“
„Cože? Totiž… Jste si jistí?“ Vypadá to, že se mi hroutí svět.
„Ano, je mi líto, ale nemůžete v žádném případě mít dítě,“ ano. Hroutí.
„Tak děkuji,“ řeknu jako bych byl v transu. Ruka s telefonem mi sklouzne dolů, ani nevím jak. Tak tam jen tak stojím. A přemýšlím. Jak je to možný? Že by Líza? Ne… To přece není nic pro ní… Tomu nevěřím. V tu chvíli se kouknu na Karu a už se neusmívám. Popravdě vůbec nevnímám, co mám před očima.
A v tu chvíli taky přijde další náraz.
Otřes… Kdo ví co… Už ne tak silný, jako ten předtím. Takže nadskočím jen malinko. Všichni tři nadskočíme. Vlastně čtyři, ale psa nepočítám, ten je za vodou díky svému nízkému těžišti a… Ale to už jsem vám vlastně říkal.
Kara vyjekne.
Do prdele! Před klukem se držím, tak si to jen myslím.
Tentokrát to všude šustí a šelestí jako v tiskárně. Strašně hlasitě. Jakoby nějaký papíry, listy, nebo co a pak… Voda?!
Provalila okna, tak rychle, že nic nestíhám. Ani otočit hlavu!
„Danieli!“ Stihne ještě zakřičet matka, než ji ústa zalije voda.
Střepy plavaly. Ta voda se na chvilinku v tom slunečním svitu zdála jako stříbrná, nebo osázená drahokamy. Stříbrná voda?! Co je to za blbost?
„Do hajprdelezlu!“ To jsem řekl nahlas, ale v podstatě to není sprostý slovo…
Pak mě to smetlo. Nás to smetlo. Odhodilo mě to na elektroměr, který je u každého bytu. Jo… To si moje krvácející hlava fakt zasloužila. Chvilku jsem nic neviděl ani neslyšel. Myslel jsem, že je po mně. Jenom bublání.
A když si to tak vezmu, v tu chvíli by mi to asi bylo docela jedno… No ne tak docela. Bejt bez vzduchu není nic příjemnýho. Vytáhnu hlavu na hladinu. Z vody a současně z té nesmyslné touhy skoncovat se životem. Tyhle myšlenky ovšem teď musí stranou.
„Co to sakra bylo?!“ Vyděšeně zařvu, s dechem jen tak tak vyjdu.
Vše se za chvíli uklidní. Podivné šustění ustane. Kouknu, kde je Kara se synem. Stojí opodál, vodu po pás stejně jako já. Ale kluk… Nikde.
„Deny!“ Zařvu. Ten pes… Nemůžu si teďka vzpomenout na jméno…! Jó, Pecka. Celý mokrý. Plave mým směrem.
„Co je? Tebe jsem nevolal…“ Ale on plaval až za mě. Byl tam. Zřejmě v bezvědomí. Pes ho tahal za rukáv.
„Danieli!“ Křikne Kara. Musí hodně zvedat nohy, aby se v té vodě mohla rychle pohybovat. Nutno říct, že tam přiletěla opravdu dosti velkou rychlostí. Než jsem se stačil otočit a vzpamatovat z toho nárazu na elektroměr.
„Ach, co se to děje?“ Vytáhne ho z vody. „Co se to děje? Co se to děje?!“ Opakuje vyděšeně.
Padne na kolena do vody. Klučina je úplně mimo.
„Ježiši…“ Řekne Kara a sotva jí stačí dech. Zhroutí se. Pláče.
Chytím toho kluka místo ní a přidřepnu si k nim.
„No tak chlape… Probuď se…“ Prosím probuď se… Trošku jsem s ním zalomcoval. Jen tak něžně. Pak se probral, pomalinku, ale přece. Jó!
To je asi ta síla mládí.
„Mami?“ Mumlá zmateně a potichu.
„Ach!“ Hekne ona a chytí ho. Obejme ho. Odstrčí mě. Deny má vodu na rozdíl od nás po krk. Pak se stane opravdu nečekaná věc. Kara obejme i mě.
„Díky, Hanzo.“ Povídá.
No to teda nevím za co… Ale dobrá.
„Aha, takže si mě pamatuješ?“ Nezmohl jsem se v té chvíli říct nic lepšího. Chvíli na mě kouká. Její hlava je nebezpečně blízko k mojí.
„Ano.“ Unaveně se usměje. Její ruce jsou ještě kolem mého krku. Marjá… Co se dělá v takových situacích?! Já bych věděl. Ještě se ale nevysvětlilo to s Lízou.
„Bože!“ Vyjeknu. Líza! Ihned se postavím.
„Co se děje?“ Ptá se Kara v kleče a s vodou po ramena. Jdu k oknu. Tedy k tomu otvoru, kde bylo okno. Nevěřím svým očím. Všude byla voda. Po celém sídlišti. Až do výšky čtvrtého patra. Přesně tam, kde jsme stáli. Voda sahala nám s Karou po pás a klukovi po krk. A pes byl pro změnu pod vodou místo za vodou. No, byl by, kdyby ho teď nedržel Deny v náručí.
„No ty vole…“ Zašeptám, protože vydat silnější zvuk už prostě nemám sílu. Za zády se mi objeví chlapec. Ten klučina si mě nějak oblíbil. Nemůžu za to, že jsem tak zábavnej. Teď jsem ovšem smysl pro humor ztratil. Všude bylo absolutní ticho. Slunce se odráželo na klidné hladině. Ani ptáci nezpívali. Ticho a mrtvo. Pak si opřu ruce o rám okna. Svěsím hlavu.
„Au!“ Vždyť tam jsou střepy. Já debil…! Ucuknu. Já se pomalu rozpadám. Nejdřív odřená hlava a teď pořezaná ruka.
„Ach, bože…“ Pronese skoro stejně potichoučku Kara, když se za mnou objeví a vidí to co já.
To bude Líza asi po smrti, v našem dvoupatrovém domku nemohla přežít. Navíc je v jiné části města. Tahle čtvrť byla na kopci. Ostatní musí být mnohem hlouběji pod hladinou. Zmaten na nejvyšší míru. Tím co mi řekla ta lékařka. Tím co se tady vyvrbilo s Karou… A v neposlední řadě tím vším co se děje!
„To je na jednoho moc tohleto…“ Povídám.
„Jo, ale nejsi sám.“ Říká stydlivě Kara. Podívám se na ní. Ona zvedne oči a usměje se. Chvilku na ní koukám, na tu krásku. Ještě vydýchávala ten nával adrenalinu. V mokrých, od barviček zadělaných šatech. S mokrými vlasy. Ale realita mě bohužel zavolala zpět z říše příjemných úsměvů. Odvrátili jsme se od sebe.
„Kde se tady ta voda vzala? A co bylo to šustění?“ Ptal jsem se jako bych čekal, že mi odpoví. Zasněně jsem civěl z okna. Když v tom můj proud myšlenek, na Lízu, na to co se děje, na všechno, přerušil její hlas:
„Dobře, vypadá to, že vyšší patra jsou v bezpečí.“ Vezme za ruku Denyho. „Půjdeme tam a něco se pokusíme vymyslet.“ Prohlásí nesměle, ale aspoň se snaží něco dělat a nestojí tady jenom tak, jako já.
„Tak jo…“ Říkám potichu a stále jakoby v jiném světě. Otočím se od okna a jdu za nimi po schodech nahoru.
Už mě napadlo, že je to sen. Je to celé moc neskutečné. Jenže problém je v tom, že tohleto člověka ve snu nikdy nenapadne. Každopádně naší prací je hlavně přežít, to co se tady děje už musí vyřešit někdo jiný. Teda rád bych přežil! Nebo ne? Bez Lízy…
Došli jsme až na střechu. Byl tam krásný výhled na město, a jestli máte rádi moře, tak to je něco pro vás! Všude okolo se tyčily střechy věžáků. Ty nižší budovy ale v té vodě vidět nebyly. Krásně a příjemně to tam foukalo, takový ten příjemný letní větřík. Kara se držela přede mnou. Mezi námi byl Deny s Peckou. Furt nevím, jak se to skloňuje a jestli je to fenka, nebo pes… To je jedno. Šli jsme po střeše. Kara si poté sedla jenom tak na zem a kluk vedle ní. Tak jsem se taky usadil. Vypadala teď sklíčeně a zničeně. Všude bylo ticho.
„Docela dobře by se tu opalovalo, co?“ Povídám, abych odlehčil situaci. Jenže moc se mi to nepovedlo. Tak co můžeme dělat? Čekat až se něco stane… Nikdo asi nepřijede, ale mohl by přiletět. Kouknu v naději na oblohu. Hmmm… Bez mráčku a krásně modrá. Jako její šaty. Podívám se znovu na ní. Zřejmě našla zalíbení v povrchu střechy. Co si se mnou má taky povídat, že jo… Co má dělat? Co máme dělat? Nic se dělat nedá… Je to situace plná beznaděje. Potom jsem si uvědomil, že o ní vlastně nic nevím, tak jsem se asi po půlhodině mlčení zeptal:
„Tak co jsi dělala po střední, Karo?“ Protože atmosféra by se dala krájet a bylo to k zešílení.
„Co?“ Povídá a najednou se místo na pokládku střechy podívá na mě. „Aha, promiň…“ Očividně jsem jí vytrhl z myšlenek. „No, šla jsem na uměleckou školu, odkud mě vyhodili…“ Pokusí se usmát, pokrčí rameny a dál bezradně kouká.
„Danieli!“ Zavolá potom. „Nechoď s tím psem tak blízko ke kraji…“ Ztrápeně.
„Ano mami. Promiň…“ Povídá Deny s úsměvem a kvůli těm kolenům ještě pořád dosti nejistě couvá od okraje. Ach, to je ta síla mládí… Žádné starosti, ani v takovéto situaci. Kam my se na to hrabem…
„Pak přišel na svět Daniel…“ Usmála se s pohledem opět na střeše.
Náhle Kara ukáže někam za kluka.
„Podívej Hanzo,“ hlasem plným nadšení a očekávání. Byli tam nějací lidé. Přesněji řečeno dva chlapi. Jeden z nich nesl igelitovou tašku. Kara vstala a povídá:
„Tak jdeme za nima?“ Tak, já pochybuju, že kluk přišel úplně sám, ale, dál jsem se nevyptával.
„No jo… Dobře, dobře…“ Vyhrabal jsem se na nohy. Deny se objevil za mnou a pes byl s ním.
„Co se děje mami?“ Zeptá se.
„Nic, zůstaň tady, my si s Hanzem jdeme promluvit s těmi lidmi.“ Otočila se. Už byla skoro u nich, když náhle:
„A hele! To je ta kóča Novedská…“ Zpomalila krok, jako by už nevěděla, jestli tam chce jít. Ani se jí nedivím. Ten chlap vstane a pomalu jde k nám. Kara se na mě na vteřinku nejistě ohlédne. Já teda taky nevím, co mám dělat děvče. Co mám dělat?!
„No jo, no jo…!“ Povídá ten druhý a taky se zvedne. Z té igelitky ležící u nich se vykutálejí flašky. Jedna prázdná a jedna skoro prázdná. To může znamenat docela hodně věcí… No co…
Třeba potřebovali uhasit strašlivou žízeň v hrdle, nebo ty flaše jenom sbírali, aby nebyl na ulicích bordel… Nesmíte všechno vidět hned tak černě. Nejmíň ze všeho to ale hovoří pro jejich střízlivost. To musím uznat.
„Počkejte…“ Říká nejistě Kara. „Vždyť my se známe,“ ale oni se dál blíží, „jsme sousedi…“ Já jsem stále ještě bez jakékoliv energie cokoliv udělat. Navíc ten druhý je dost vazba a já už dneska dostal do hlavy a pořezal jsem si ruku. Pořezal jsem si ruku!
„Hele!“ Zaryčí chlap, sáhne si na ňadro skrz modré šaty. „No né. Vona nemá podprdu!“
„Tak to by stačilo, pánové,“ prohlásím co nejpevnějším hlasem. Až se sám divím, kde se to ve mě bere.
„Cože? Co to bylo?“ Ten první dělal, jakože si mě teď všimnul. „Ach! Ty sis přivedla takovýho nedomrdlíka?“ A rozesmál se.
Konverzaci nám přerušila čerň nad hlavami. Místo modrého nebe bez mráčku se teď na obloze objevila tma. Všichni jsme obrátili hlavy vzhůru.
„Jo a co uděláš? Hmmm?“ Pan svalovec po chvíli vrátil hlavu do horizontální polohy. Hleděl teď na mě. „Zavoláš policii?“ Další hrozný rachot v podobě jeho smíchu…
Kouknul jsem se na něj. No jo… Co udělám? Pravda, ty katastrofický filmy jsou blbost. Člověk v situaci bezpráví nepotřebuje žádný zombíky, ani hrozný epidemie… Bohatě si vystačí sám.
„Víš… Vidím to jako takový znamení…“ Prohlásil nenechavec, co stál u Kary a přitom ukázal nahoru. K tomu ještě zvrátil oči.
Záblesk.
Nebe se rozsvítilo. Svítilo teď rudě. Na černém pozadí. Takže ono to hoří?
Zášleh.
Všichni jsme na vteřinku pocítili zvýšení teploty. Ano hoří. Tohle, že je peklo? No budiž, ale vždycky jsem si ho představoval tak nějak víc dole. Víc pod zemí! To je jedno…
„Mami!“ Křičel z dálky Deny a belhal se k nám, jak nejrychleji mohl. Málem se přerazil. Ten chlap vepředu Karu teď chytil oběma rukama.
Tak a dost. Děj se co děj. Vyrazil jsem proti tomu svalovci tak rychle, že jeho alkoholem zamořená mysl nestačila zareagovat. Srazil jsem ho k zemi. Začal jsem ho mlátit. Hlava nehlava.
„Deny uteč, schovej se někam!“ Křičím.
Ten u Kary jí teď roztrhnul šaty a odhalil kus jejího těla. Vazoun, na kterém jsem seděl, už měl dost. Sotva koukal. Pěsti mi krváceli a boleli. Nebyly zvyklé rozdávat rány. Ruce se mi třásly. Bože… Co to dělám?! Kvůli ženský, kterou znám sotva ze školy… Vlastně vcelku pobaven tím faktem, posílen a povzbuzen běžím k tomu chujovi u Kary. Ten prasák si teď rozepíná poklopec. Je plně zaměstnán tím, co dělá. Nevidí ani neslyší. Jeho mysl se už jenom těší na ten domnělý, přibližně čtyř až pětisekundový požitek. Ono rudé, pekelné nebe nad námi je teď jakoby blíž. Cítil jsem, jak se teplota zvyšuje. Je víc horko… Ono to opravdu hoří!
Vysušuje nás to. Ugriluje nás to zaživa!
Co to sakra je?! Z hladiny se začíná zvedat kouř. Ta voda se všechna vypařuje. Takový je tam vedro!
Jsem už u něj. Když v tom se obrátí. V ruce dýku. Kara před ním. Upadla… Střčil jí? Nevím jistě. Je na zádech. Rychle se zvedá a křičí:
„Né!“
Slyším jen zpomalující se zvuky, když si uvědomím, že to je tlukot srdce.
Mého.
Buch buch… Buch buch… Buch…
Potom si všimnu předmětu vystupujícího z mé hrudi. Pohlédnu dopředu. Zubící se sadista. Tak takhle vypadá moje smrt?
„A sakra…“ Stihnu ještě. Poté dopadnu dozadu naznak.
Au! To by určitě pěkně bolelo… Nevnímat jen tu věc v mé hrudi… Co že to bylo…? Už nevím… Jsem nějakej ospalej čéče… Chvíli byl slyšet ještě řev. Nejdřív Kary a pak toho chlapa a klukův. Ani tohle dítě jsem neochránil… Tma. Ticho. Pokoj…
Kajm
Na úplně jiné rovině vnímání, v jiném prostoru a jiném čase…:
Kajm vzal do ruky kámen a mrštil jím, kamsi do dáli.
A kámen letěl. Proletěl větvemi stromu s ranní rosou. Až to zašustilo a zašelestilo.
Pak byl od té rosy celý mokrý. Poté už nebyl vidět. Ovšem Kajm věděl, že tímto směrem je sousedovic chata, jak ho upozorňoval ten realitní makléř. Tak se šel podívat, nenadělal-li ten hod nějakou paseku. Prošel přes pole. Totiž les. Najednou koukal přes proutěný plot na souseda, který se zřejmě zrovna chystal cosi opékat na grilu.
„Kdo si opéká maso v devět ráno probůh…?“ Pomyslel si Kajm.
Soused se zrovna díval na předmět, jež měl v grilovacích kleštích. Prohlížel si ho ze všech stran. Pak se podíval nahoru.
„Hm… To jsem blázen…“ Říká si pro sebe.
„Pardon!“ Zahlaholil Kajm. „To mi zřejmě ujelo…“
Soused se otočil a s úsměvem povídá: „Aha! Nic se nestalo. Já jen koukal, jestli už z nebe prší kameny, nebo co, když mi tady na tom rozpáleném grilu jeden přistál…“ Smál se. „Máme to ale pěkné počasí, že?“ Soused byl zřejmě přátelský člověk. Odložil kleště s kamenem stranou na lavičku, stojící hned u grilu.
„A vy jste odtud?“ Ptá se pak.
„Ne, totiž ano… Já jsem tady koupil pozemky.“ Povídá zklamaně Kajm.
„No pojďte blíž… Tady brankou.“ Soused ho s úsměvem pustí na svoji zahradu.
„To myslíte ten les, jo?“ Ptá se pak udiveně.
„Ano…“ Říká vyčerpaně Kajm. „Bude to chtít všechny ty stromy porazit… Aby se tady dalo stavět.“ Soused ho vedl na lavičku a povídá: „Tady sedněte si, když už jsme ti sousedi, že?“ Culil se.
„A to bude stát fůru peněz…“ Pokračuje Kajm a úplně zničeně, úplně samozřejmě si sedne na lavičku. Kouká při tom do země.
Kámen byl hned vedle něj.
„Inu…“ A soused si teď v soucitném porozumění sedá vedle. „To je mi líto, ale proč jste to kupoval?“ Kouká na něj zatímco Kajm hledí do země.
„No, to je právě to…“ Vzdychne, pak se poprvé otočí na souseda a usměje se. „Ale to je na dlouhý povídání.“
Soused se bezstarostně usměje, opře se a s pohledem v dáli povídá:
„Máme to dneska ale krásně, že jo?“
Kajm nakažen jeho dobrotou, optimismem a bezstarostností se taky opřel a koukal se do dáli. Do toho šumícího lesa, přes to krásné pole. Třeba tu nebude tak špatně. Pomaličku se začal usmívat. Vzal do ruky ten kámen. Prohlížel si ho.
„A víte, že některé duchovní tradice tvrdí, že v půdě, kamenech prý žijí duchové?“ Zeptal se soused po notné chvilce společného rozjímání nad krásami přírody.
„Měl byste je prý požádat o povolení, když s pozemkem chcete něco dělat. Jako třeba kácet stromy.“
„Pff…“ Vydal Kajm znechucený zvuk.
„Jinak jim můžete ublížit. Nebo vám mohou způsobovat potíže. Určitě jsou dimenze, nebo co já vím, o kterých nemáme ani tušení.“ Říká nadšeně. „Na nějaké jiné rovině tam mohou mít třeba i domy a města… Svoje životy…“ Soused se na něj zcela vážně podíval. „Myšlenka je to zajímavá. Hm?“ Udělal tázavý obličej. Poté se usmál a povídá:
„A možná to jsou jen kecy…“ Opět se podíval do dáli a usmíval se jako předtím.
„No, soused je sice magor, ale lepší než, nějakej násilník, nebo alkoholik, nebo co já vím…“ Pomyslel si Kajm. Pak ten Kámen vší silou mrsknul do křoví.