Krátká povídka o profesorovi a studentce. Podívejte se jak to s nimi dopadne!
„Tak, teď ještě jedno patro a už jsem tam…“ Říkala jsem si, když jsem spěchala na přednášku po naleštěném, mramorovém schodišti. Za okny tma a chlad.
„No ještě, že tady je takové teplo…“ Vůbec jsem totiž neměla ráda zimu a ta zrovna začínala. Vyběhla jsem těch pár širokých schodů až nahoru. Ještě pár krůčků. Stojím přede dveřmi vedoucími do auly, do té, v níž se odehrávaly naše přednášky. Na chvíli zůstanu stát a zaposlouchám se. Mlčky natáhnu krk směrem k dřevěným, oprýskaným a velkým dveřím. Nevím proč. Je to taková moje záliba.
„Ano, to je pan Obrglied,“ pousměju se. Celá posluchárna je zticha jenom on je slyšet. Jen on sám. To je respekt. Už není proč to odkládat. Zaberu za velkou, kovovou rukojeť z minulého století. Velké dveře se neslyšně otevřou. Přesto, že jsou tak staré a rozvrzané. On přesto zbystří.
„Slečna Patioková,“ usměje se. Tak jak to umí jen on. Zpod brýlí a velice decentně. Jako pravý gentleman.
„Tak se posaďte,“ ukázal někam směrem na přední místa.
Když vykládal, chodil kolem těch předních lavic a tím pádem kolem mě. Když byl poblíž, děly se zvláštní věci. Bylo mi horko, začínala jsem rychleji dýchat. Třeba je to tou vůní? Linula se z něho. Cítila jsem jí pokaždé, když se jenom přiblížil. Byla omamná…
Možná si toho všimnul, možná ne. To co nastalo potom, by ovšem nasvědčovalo tomu, že ano. Jeho neuvěřitelně mužná, vypracovaná, lehce ochmýřená hruď v té ledabyle zapnuté košili. Byla nekonečná!
Chloupky, které mu vyrůstaly z opálených prsou, byly rusé stejně jako jeho dokonalé kadeře.
A pak se to stalo. Ta hodina je u konce. Pan Obrglied se opře o mojí lavici a v té póze ještě víc vynikne jeho vypracované pozadí. Na první pohled jako kámen. Ruce má propletené a dává tak vyniknout ještě více svým krásným svalnatým pažím. To už znám z minula a nemusí ani stát čelem. Kousnu se lehce do rtu. Ruka mi instinktivně sjede ze stolu dolů do klína. Při své cestě pohladí ňadro.
„Tak, všichni nashledanou,“ loučí se jako vždy s úsměvem.
Neschopna pohybu.
Poté se odlepí svým zadkem od mého stolu. A přejde ke svému.
„Slečno Patioková,“ už jenom při tom “S“ mnou projede vlna vzrušení a strachu zároveň. Vydechnu. Rychle přemýšlím.
„Co mi asi může chtít?“ Uběhne vteřina, než pokračuje.
„Z toho posledního testu máte tak málo bodů. Bojím se, že neuděláte závěrečnou zkoušku,“ Pohlédne na mě. Zpod dokonale padnoucích brýlí, na ten dokonalý obličej, nyní vypadá podivně přísně. Na to nejsem zvyklá. Je mi ještě víc horko, než před chvílí.
„Víte to, že?“ Zeptá se potom.
„A…ano pane profesore. Vím.“ Nenapadlo mě nic chytřejšího.
„Otázka zní, co s tím hodláte dělat?“ Vystoupí zpoza katedry. Bezděky pohlédnu na jeho přirození. Představím si jeho obrovské mužství. Pomalu kráčí mým směrem. Nakonec roztáhne paže a opře se o moji lavici. Kouká na mě shora. Venku už je tma. V místnosti jsme nyní sami. Umělé osvětlení dopadá na jeho široká ramena. Tyčí se nade mnou. Cítím tu energii a sílu. Tu virilitu. Zády mi projede vlna mrazu… Ach bože!
„Že bych se zkusila víc učit?“ A udělám na něj psí oči. Opět se kousnu do rtu. On se usměje. Změní polohu svého těla. Teď sedí na lavici a je otočen směrem ke mě.
Využiji toho? Odvážím se? To napětí už nevydržím. Položím mu svoji ruku na stehno. Ihned pod dlaní ucítím tu vypracovanou hmotu. Moje ruka je oproti jeho noze malinká. Zvedne ji. Postaví se. Koukám mu do očí a on hledí do mých. Lehce se usmívá. Naznačí mi, abych tu lavici přelezla. Vylezu na ní a on mě chytí, když chci zase slézt na druhé straně. Jemně mě položí na stůl. Strhne si košili. Smotá ji, zmačká a dá mi ji pod hlavu. Ten statný hrudník. To krásné, svalnaté břicho. Dotknu se.
Vydechnu pohnutím!
Teď už samým vzrušením dýchám pouze ústy.
Ústy k nimž se teď přibližují jeho nedočkavé rty. Jeho ruce dělají svojí práci a moje též. Rozepínám mu poklopec. On rozepíná můj korzet. Zvláštní. Nevzpomínám si, že bych se ráno takto oblékala. Nevzpomínám si, že bych vůbec měla takové šaty!
„To bude jen jakési chvilkové pomatení…“ Usoudím. Hořím touhou. Úplně celá. Stáhnu dolů jeho těsné džíny. On mě mezitím líbá. Rty. krk.
Vzdychnu!
Už je nade mnou. Přes černé trenýrky je vidět, jak se vzdouvá jeho titánské mužství. Chci ho v sobě. Chci ho v sobě! Chci!!
„Za hodinu a půl ti začíná škola.“ Povídá máma, která zrovna odhrnula žaluzie a pustila dovnitř trochu slunce.
„Jéžiš… Ty jsi ale celá spocená, není ti špatně?“ Se starostlivým pohledem se zeptá.
„Né…“ Řekla jsem trochu zklamaně a ještě napůl v příjemném snu.
„Tak šup, šup.“
Líně jsem vstala, šla do koupelny a pak do kuchyně nasnídat se.
Tak uvidíme, jestli tu zkoušku u profesora Obrglieda dneska nějak uhraju. Snad ano. Nicméně doufám, že ne až tak jako v tom snu. Panu Obrgliedovi je totiž přes sedmdesát. Mozek umí opravdu zvláštní věci…