Tato povídka skončila dvacátá z třiceti osmi na CKČ (cena Karla Čapka).

Nahráno 2.10.2016

Odkaz na stažení

„Alkohol na pracovišti?!“ Velký shlédl dolů, skoro jako shlíží mocní diktátoři z balkónů

na svůj poslušný, zmanipulovaný a fanatický dav. Donk se pod ním krčil. Vypadalo to skoro, že se ho bojí. Ve skutečnosti však myslel jen na jedno, jak se večer zruší. Jeho šéf stál

na stupínku v kanceláři. Tam, kde stál vždy, když vydával rozkazy, někomu spílal, nebo prostě chtěl mít lepší pocit sám ze sebe. Stával tam docela často. Kdosi kdysi poznamenal, že až šéf umře, tak mu na tom místě postaví oltář a budou mu tam přinášet oběti. Asi si myslel, kdovíjak není vtipný.

„Ano pane.“

„Cože?! Takže ty to ještě bez obav přiznáváš?!“ Začal mu zničehonic tykat, Donk si toho nevšímal. Chtěl tohle divadlo už jen mít za sebou. Stejně věděl, jak to skončí, žena to říkala… Řekl by to každý rozumný člověk. On býval také rozumný, tohle by si nikdy nebyl pomyslel. Pak se ředitel otočil a kouknul se z okna. Rozmýšlel.

„Dobře, Donku. Máš výpověď na hodinu.“ Řekl a bylo vidět, že mu dělá velké potíže, aby zůstal klidný. „A už se nevracej!“ Donk se otočil a bez řečí odešel. To bylo naposledy, co to místo viděl a naposledy, co viděl šéfa.

„Tak co?“ Myslel si Donk. „Jdu tam, nebo ne?“ Stál zrovna před hospodou a byl docela chladný den. Přemýšlel, jestli má jít dovnitř, nebo ne… Rozebíral to. Když půjde dovnitř, tak do toho možná zase spadne.

„A možná taky ne…“ Usoudil.

Začínalo se stmívat. Kolem chodilo méně a méně lidí a zima byla čím dál tím větší. Vždy, když šel domů z práce, tak šel kolem ní. Kolem té hospody. Krčmy, hostince… Stál tam

a přemýšlel. Přemlouval se. K čemu? Aby tam šel, nebo aby tam nešel?

„Jóóó… To kdybych věděl…“ Říkal si. „NE!“ Rozhodl se. „Doktor mě před těmahle situacema varoval,“ uvědomil si. Sklopil zrak. Lékař, u kterého byl všeho všudy jednou. Ruce si dal do kapes. Nahmatal dvacetikorunu.

„Dvacka,“ říkal si. Tu si tam dal, než se ráno vypravil ze své garsonky.

Tam ho mimo jiné přestěhovala, velice slušně řečeno, žena potom, co mu přišla na to pití.

„Ty jsi normální ochlasta!“ Říkala rozrušeně, naštvaně a v pláči.

„Ty máš velký problém,“ špitla, když se trochu uklidnila. To bylo ovšem skoro před měsícem. Donka to mrzelo, ale co mohl dělat? Popravdě, jeho život se začal hroutit už dávno před tím dnešním incidentem. Dnes byl z hradu jeho života jen sestřelen poslední kámen. Teď však myslel na něco úplně jiného. Teď musel myslet na něco úplně jiného. Tak blízko. Vydržel to měsíc.

Dělal, že tu dvacetikorunu má jen tak pro štěstí. Dobře však věděl, na co si ty peníze bere s sebou. To jen jedna jeho část chtěla nalhat té druhé, že je lepší, než doopravdy byla. Doufal si za ně koupit pivo. Vlastně už byl dávno rozhodnutý. Potřeboval si to jen nějak zdůvodnit. Pro klid svědomí.

„Jen jedno pivko,“ říkal si. „Ksakru! Co to ten doktor říkal o tom bažení?? Hmm… Měl jsem dávat pozor…“ Na druhou stranu neměl víc a jedno pivo mu přece ještě nic neudělá.

„No?“ Vytáhl ruku s dvacetikorunou z kapsy. „Je rozhodnuto?“ Přemýšlel a přitom převaloval tu dvacetikorunu v dlani. Stál na opuštěné ulici. Byla noc. Tma.

„Vydržel jsem to. Ale kvůli komu? Vždyť nikoho nemám… Žena mě opustila… Děti nejsou,“ přesto, že s manželkou už jedno chystali. Vloudila se do toho jeho alkoholová záliba a dneska už stejně měl jeden průšvih za pití na pracovišti. Dostal padáka. Ta stavidla už přece dávno povolila, ty hradby padly. Z tohoto hlediska vlastně nemá co ztratit. Ještě před chvílí byl opilý, tak prostě jenom bude pokračovat. Jasně… Vzhůru do deliria! Ještě si naposledy vzpomněl na ženu.

„No jo no… Jsem prostě k ničemu,“ pak se definitivně rozhodl, přistoupil ke dveřím, zabral za kliku. Na chvíli ho neoslnilo světlo. Protože tam skoro žádné nebylo.

„Donku!“ Ozvalo se od baru, který byl, z hlediska příchozího, po pravé straně. Ano. Tady měl Donk svoje jediné přátele. Tady byl víc doma než doma… Jeho oči se nemusely přizpůsobovat. A tak šel pomalu a nervózně dál. Třebaže to tady důvěrně znal, dnes si tady připadal jako dítě poprvé ve škole. Pomaličku našlapoval ve svých polorozpadlých teniskách. Věděl, že dělá špatnou věc, ale nějak si nemohl vzpomenout, proč ji vlastně neudělat. Touha byla silnější než on. Už si ani nechtěl vzpomenout. Mlha na mysli zvaná chtíč!

„Co je? Chodíš ňák přposraně…“ Zamumlal muž sedící u baru. Zjevně opilý. „Neukák sis?!“ Řekl už poněkud hlasitě.

„Kusíme, nech toho. Tady Donk tu dlouho nebyl. Má co vyprávět, že jo?“ Řekl barman

a hodil šilhavým okem po Donkovi, který přišel blíž a sednul si za bar hned vedle toho muže Kusíma.

„No jo… To víš, moc práce, znáš to,“ řekl Donk. Lhal a nevěděl proč… Asi se mu nechtělo to vykládat. Ano. To je to správné vysvětlení.

„A pití pro všechny!“ Zaburácel Kusím, starým a cigaretami i léty pití zničeným hlasem. Náhle zvedl ruku s nedopalkem cigarety vysoko do vzduchu, poté ruka zamířila k popelníku, který byl na baru. Nemohla ho však dosáhnout, protože Kusím se převážil a skoro spadl i s židlí. Rychle se ovšem chytil baru. To ho zachránilo. Přitáhl se a rozhlížel se kolem, asi jestli to faux pas nikdo neviděl. Donk se rozhlédl po baru, byla tam s nimi, kromě dvou myší v koutě, jen prázdnota.

„Tohle bude na dlouho…“ Pomyslel si.

„Ááá… Kusím dneska vyhrál velké peníze, víš?“ Povídá barman s úsměvem, jenž odhalil jeden z jeho křivých zubů.

„Jo! Dobrý, ne?“ Řekl Kusím pyšně a jeho židle se zakymácela tak, že málem spadl tentokrát na Donka. Ten se na něj podíval, jeho pohled se střetl s pohledem opilého muže. Dvě lesklé oči však dlouho neudržely pozornost na jednom místě.

„Jedno pivo, prosím,“ řekl Donk a teď pohlédl na barmana.

„Jedno pivo, prosím!“ Sprostě ho napodoboval muž, „jedno, jedno.. Dej si dvéé, néé??“ Zaryčel smíchy. Když se trochu uklidnil, tak povídá:

„Prosím tě dej mu panáka… A tři,“ zamyslel se a bylo to opravdu vydatné zamýšlení. „Ne!! Čtyři piva!!“ Opět salva starého, vykouřeného smíchu.

„Ne… Já… Bych to neměl“, blekotal Donk.

„Ale co by ne?“ Zeptal se barman klidně a jedním okem kouknul na Donka. To druhé uteklo někam do tmy v rohu.

„Jó! Co by ne?“ Vyhrkl Kusím. „Máš to zadarmo, ne?!“ Zeptal se výhružně a opět se podíval Donkovi do očí.

„No jo…“ Řekl Donk zklamaně. A za chvíli už byl na světě panák i se čtyřmi pivy. O chvíli později už byl panák i s pivy v Donkovi. Rozlilo se mu po těle příjemné teplo a dobrá nálada, počáteční nervozita opadla a on byl schopný se normálně bavit. Práskl na sebe všechno,

od potíží s manželkou až po návštěvu u psychiatra. Kam ho donutila jít žena. On by k lékaři nikdy nešel. Nechtěl si připustit, že má vůbec nějaký problém. Důvod, proč měsíc abstinoval, byl ten, že to slíbil manželce. Druhý den si pamatoval velice málo. Vlastně jenom to, jak stojí v chladu před hospodou a rozvažuje, zdali jít dovnitř. Asi nezůstalo u toho panáka a čtyř piv. Ačkoliv i to je dost.

Probudil se kdesi v křoví u cesty. V noci, nebo už k ránu, si tam asi zalezl, aby ho nikdo nerušil. A také, že ne. Nikdo ho nerušil. Nikdo nerušil jeho spánek a nikdo se o něj nezajímal. Vylezl ven. Svítilo slunce a jeho nebolela hlava. Nikdy ho nebolela hlava. Proto byl tak dobrý v tom, co tak často dělal. Tedy poslední měsíc nedělal. Teď však už zase ano. Nicméně lepší by patrně bylo, kdyby byl dobrý v něčem jiném. Stál u cesty a sledoval lidi. Jedna žena s kočárkem se mu vyhnula velkým obloukem. Na sobě měl jen svoje modré džíny špinavé od hlíny a trávy a starou šedou bundu, potrhanou od větviček z křoví. K tomu také asi nevábně páchl. Vypadal jako nějaký otrhanec. Když si tohle uvědomil, tak se ani nedivil. Stál u cesty a dal si ruce jen tak do kapes. Šel směrem domů. Lhostejně. Takový byl konec konců celý jeho život. Lhostejný. Nebo tak jen chtěl vypadat? Chtěl to tak moc, že své flegmatické figuře nakonec uvěřil? Hluboko uvnitř to byl pořád ten citlivý chlapec a hluboko uvnitř to moc dobře věděl. Když nic nemáte, má to jednu výhodu. Nemusíte se bát, že vám někdo něco vzal. Proto se Donk ani nestaral o to, jestli mu něco nechybí, nebo jestli má všechny peníze. On jednoduše žádné neměl. Tedy kromě té dvacetikoruny.

Došel na místo. Nebylo to tak daleko. Garsonka, co měl v pronájmu, byla ve starém

a dost zdemolovaném domě. Nic lepšího si nemohl dovolit. Byl to takový zašedlý, sídlištní panelák. Přistoupil ke vchodu a vytáhl ze zadní kapsy klíče. Byl podzimní slunečný den. Patrně poslední svého druhu tento rok. Strčil klíč do zámku, otočil. Ještě se naposledy ohlédl a uviděl, jak z protějšího paneláku žuchlo něco do křoví. Nikdo jiný tam nebyl. Chvíli jen tak stál a přemýšlel, co to bylo. Neviděl, z kterého patra to spadlo. Po chvíli se křoví znovu pohnulo. Jakoby se zavrtělo. Jakoby ve větru, ale vítr nefoukal. Byl tam jenom těžký stojatý vzduch prohřátý od sluníčka, co čekal, až trochu sprchne. Vytáhl klíč ze zámku. Zvědavost ho přemohla. Šel pomalu přes ulici. Prošel kolem zaparkovaných automobilů. Přes silnici

a potom vystoupil zase na chodník. Blížil se ke křoví. Náhle uslyšel zachrčení. Šel blíže, naklonil hlavu do křoví a náhle to uzřel. V tom křoví byla celá polámaná žena. Kolena odřená až na holou kost. Ruce vůbec nebyly přirozeně. Byly zlámané a byli úplně jinak, než by člověk očekával. Všude samá modřina. Tohoto všeho si však Donk nevšímal. To jediné, co se hýbalo, byl její hrudník a ústa. Rychle vytáhl hlavu z křoví a rozhlédl se. Nikde nikdo.

„Do prdele!“ Řekl potichu. Opět pohlédl na dívku s bezradným a pěkně zoufalým výrazem. Přiskočil k ní, jak nejrychleji uměl. Jakoby něco zmohl.

„P..!“ Chtěl říct, ať počká na sanitku, že ji hned zavolá. Pak si uvědomil, jak hloupě to zní

a také že nemá mobil. Prodal ho před pár měsíci. Kupoval si láhev rumu a neměl čím zaplatit. Ten asiat to vzal více než dost ochotně. Její tělo zuřivě zápasilo o život. Snažilo se dodat dostatek kyslíku orgánům, které už přestávaly být její. Přímo zuřivě se nadechovala

a vydechovala. Avšak jen povrchově. Břišní svaly byly stažené a vytlačovaly plíce nahoru. Otevírala a zavírala ústa jako kapr. Hrudník nadskakoval. Dýchala přerývaně a hlasitě. Byla v šoku. Dívala se Donkovi přímo do očí. Donk nevěděl co si počít. Bylo vidět, že žena chce něco říct. Jenom chrčela. Z úst jí vytékal pramínek krve. O vteřinu později se již přestala nadechovat a vydechovat. Hnědé, vyvalené oči, ze kterých už odešel život, teď koukaly směrem nahoru. Byla mrtvá. Mrtvá…!

Donk udělal krok dozadu z křoví. Nemohl jí pomoci, nemohl dělat vůbec nic. Bylo to tak rychlé. Tak se prostě obrátil a šel. Vyšel z křoví na chodník. Stále ve značném úleku. Zastavil se na cestě. Musel to nějak rozdýchat. V hlavě mu běželo snad tisíc myšlenek. Koukal

do země a nechápal. Stále tam nikdo nebyl. Bylo poledne a to tam nemůže být nikdo jiný než on?! Zabila se? Chtěla se zabít? Co když je ještě naživu! Měl by jí dát umělé dýchání, nebo tak něco… To by bylo celkem k ničemu. A pak, stejně to neuměl. Donk se neodvažoval ohlédnout. Radši šel. Chtěl z toho místa být co nejdřív pryč. Byla mrtvá. Určitě ano. Takový pád nemohla přežít… Taková mladá. Vypadala dost mladě. Pomalu se dal do kroku. Přešel silnici. Šel ke svému vchodu a opět vytáhl klíč. Dělal to všechno hrozně nepřítomně. Stále byl s tou dívkou v tom křoví. Nastoupil do výtahu a vyjel nahoru do desátého patra. Tam bydlel. Až úplně nahoře. Došel ke dveřím a v tu chvíli zjistil, že si cestu vůbec nepamatuje.

„Sakra to se musí stát zrovna mně? Tohleto…“ Opět propadl sebelítosti. Klíč už byl ve dveřích a on odemknul. Nebylo zamčeno. Jak je to možné? Co ho ještě dnes čeká za překvapení? Že by včera nezamknul. Otevřel dveře. Vešel.

Byla to jednoduchá garsonka. Předsíň spojená s obývákem a obývák spojený s kuchyní. Nic významného. V rohu obýváku na posteli seděla žena s rukama v klíně

a s pohledem kdesi v zemi. Když ji Donk uviděl, na chvíli se zastavil. Žena zvedla hlavu a pohlédla na něj.

„Ahoj,“ povídá. On na ní chvíli kouká. Poměrně dlouhou chvíli.

„Co se stalo?“ Ptá se žena.

„Ahoj Lyro,“ řekl Donk a zničeně si sedl na židli, která tam byla už od doby, co se nastěhoval. Po bývalých nájemnících. Chvíli jen tak seděl a přemýšlel, co dnes zažil. Poté si začal rozvazovat tkaničky. Lyra se v tu chvíli hnula jeho směrem, jakoby chtěla jít za ním, jakoby mu chtěla jít vstříc. Pomoct mu, nebo tak, ale pak si to asi rozmyslela. Zůstala sedět

na posteli. Vypadal asi hrozně. Rozhodně tak, že potřebuje nutně pomoc. Ani nevěděl, proč tak vypadá. Vždyť před chvílí vstával. Lyra byla krásná a soucitná. Alespoň tak ji Donk viděl, proto se s ní také oženil.

„Tak jak se máš?“ Povídá starostlivě Lyra.

„Ale jo… Jde to,“ lhal Donk a zvedl hlavu, kterou měl mezi koleny, při rozvazování tkaniček. Koukal teď přímo z předsíně do obýváku do těch smutných očí. Za jiných okolností by ji viděl rád, ale teď by byl nejradši, aby byla pryč. Nebo aby byl pryč on. Někde daleko.

„Aha… Kde jsi byl? Čekám tady na tebe od osmi a je půl dvanácté,“ pak si všimnula jeho potrhané bundy i zelenomodrých džínsů.

„Ty jsi zase byl v té putyce?“ Povídá lehce změněným hlasem. Jakoby plačtivým.

„Ne…“ Řekl Donk stále s pohledem v těch nyní ještě smutnějších očích. Jeho pohled byl doslova kamenný. Nehnul se ani o kousek. Podařilo se mu to. Zalhal jí naprosto profesionálně. Avšak bylo mu to k ničemu.

„A ještě mi lžeš? Ty mi lžeš?“ Zapomněl totiž na ten zápach, co se z něj linul už ode dveří. V tom křoví, kde trávil dnešní noc, jí totiž trávil ještě někdo. Nebo spíš něco, totiž psí exkrement. Donk vzdychl a svěsil hlavu, žena koukala upřeně přímo na něj.

„Ano, promiň. Nechci ti ještě víc ublížit,“ Donk si snad myslel, že jí to uklidní, že by mohlo, ještě když se jí smutně podívá do očí? To ale byla chyba.

„A ještě si myslíš, že jsem tak slabá, abych nedokázala unést pravdu?“ zeptala se čím dál víc nevěřícně a zamračeně a v neposlední řadě pěkně naštvaně a dotčeně.

„Ale ne… Nemyslím,“ jenže nebylo mu to nic platné, Lyra se zvedala a odcházela.

„Já jen… Nevím, co se to dneska děje… Je to takovej divnej den, víš…“ Prošla kolem něj. Ucítil závan jejího parfému. Ta opojná vůně… Ihned ho uzemnila. Byla tak strašně krásná…

A když se za ní zabouchly dveře od vchodu, Donk zůstal v bytě sám. Vzdychl. S námahou zapojil všechny svaly v těle, aby se zvedl ze židle a dostal se do obýváku. Rozhlédl se, v rohu byla jedna taška s jeho nevybalenými věcmi. Byl prostě moc líný, než aby se nějak zabydlel. Kromě toho si říkal, že to stejně není napořád. Věřil tedy, že jednoho dne se k Lyře vrátí. Vytáhl z jedné kapsy album se starými fotkami. Pak si sednul na postel a melancholicky, unaveně, prostě absolutně zničeně si je začal prohlížet. Na většině byla jeho žena, smějící se, usmívající se. Nebo tam byl on, nebo on a jeho žena. Na jedné fotce držel v ruce pohár. To bylo ještě z dob, kdy závodně plaval. Právě tam se s Lyrou poznali. Tehdy ještě nepil, byl

o hodně mladší a měl o hodně menší břicho. Kromě těch zcela zjevných, další nevýhoda pití. Pak se stalo něco… Co se pak stalo?

„Vidíš, ty debile? Jak sis posral život?“ Řekl zcela nahlas jen tak sobě. Měsíc to vydrží

a zrovna, když tomu opět podlehne, tak přijde ona.

„Taková blbá náhoda…“ Pomyslel si.

„No jo… Další naiva,“ řekl hlas a snad se nedá ani vypovědět, jak moc se Donk lekl. Vždyť tam byl sám. Tak co to je? To je normální? Tohle, fakt? To album mu vypadlo z ruky, jak sebou škubnul. Rozhlédl se. Nikde nikdo. On ani neměl moc kde kdo být. Byla to garsonka. Bylo tam vidět do každého kouta, z každého kouta. Zvenku prosvítalo dovnitř slunce. Ovšem zvenku to nikdo být nemohl. Bylo zavřené okno a kromě toho ten hlas byl až děsivě blízko.

„Co? Ty mě slyšíš?“ Řekl opět ten hlas.

„To už jsem si tak prochlastal hlavu?“ Pomyslel si Donk. Třeba se u něj takhle projevuje kocovina, kterou nikdy neměl. „To je blbost…“ Říkal si.

Potom řekl nesměle a potichu:

„Jo“ a při tom se díval do země. Srdce mu bušilo.

„Měl bys přestat pít, člověče…“ Donk jenom dál nevěřícně koukal do země.

„No fakt… Ještě nikdo mě neslyšel. No dobře, skoro nikdo.“ Stále se, trochu vystrašeně, díval na zem.

„Co tam máš?“ Zeptal se tázavě hlas. Donk zvedl hlavu. Rychle se rozhlédl a zase kouknul na ten bod na zemi, jakoby se tam chtěl schovat nebo co. Opět nic. Nebyl o nic moudřejší.

„Hele, jestli mám být upřímný, tak ale vůbec nevypadáš dobře,“ řekl starostlivě hlas. „A to ani tady zevnitř. Náhodou vím, že jsi nikdy neměl bolehlav z těch sajrajtů, co furt piješ. Nikdy tě nenapadlo proč?“

„N…“ Donk polkl. „Ne,“ řekl potom.

„Ach jo… Ty toho moc nenamluvíš, že jo? Tak já poprvé po dlouhé době narazím na někoho, kdo mě slyší, těším se, že si s někým zase jednou popovídám a on je to takový málomluvný… Málomluvič!“ řekl hlas zklamaně a trochu naštvaně.

„Existuje to slovo vůbec?“ Začal pak uvažovat. „To je pěkně na nic. Tyhle věci se pořád mění… Hele, ale už by ses mohl uklidnit. Bude mě z tebe bolet hlava.“

„Nechci mluvit sám se sebou,“ řekl na oplátku Donk. Bylo ticho. „Co?!“ Vyhrkl Donk po chvíli.

„Co? Když jsi byl zticha ty, tak to bylo v pohodě, ne? Kromě toho nechceš přeci mluvit sám se sebou…“ Řekl uraženě hlas. „Ale no tááák… Nebudeme pořád vystrašený, ne? Už toho nech, z těch ran se mi asi rozskočí hlava, kámo…“

„O čem to mluvíš?“ Zeptal se Donk a pohlédl před sebe, jako kdyby se chtěl podívat

na někoho, komu to říká. Jenže nikdo tam nebyl. Jen on a…

„O tom bušení srdce!“

„Proč? Proč mluvím sám se sebou?“ Pomyslel si Donk.

„Ale nemluvíš. A ty to víš, to by tvoje srdce jinak nemělo tak zběsilý rytmus. Mimochodem dost se tím ničí. Znával jsem jednoho sultána. Ten měl tak velkej harém,„ hlas se hlasitě pousmál, „no a on s nimi se všemi léhal, každou noc. No a jednou už to trochu nestíhal, představ si, jeho srdce bušilo tak, že mě to málem zabilo! Vyvázl jsem jen tak tak!“ Řekl hlas pobaveně. „Jo a jeho to zabilo úplně…“ Zakončil lhostejně. Donk vstal a přešel k oknu. Pohlédl dolů.

„Docela vejška, co?“ Povídá hlas. „No tááák.. Řekni už něco, prosííím,“ žadonil.

Ne z venku to opravdu nikdo být nemohl. Tak co to je? Uvažoval Donk.

„Aha… Promiň ani jsem se nepředstavil, co?“ Hlas se opět lehce pousmál „Jmenuji se Zinpala.“

Donk váhavě koukal z okna. „Zinpala?“ Zeptal se pak, spíše řečnicky a s pohledem zasněným kdesi na stromě.

„Ano, co se ti na tom nelíbí,“ řekl hlas.

„To je teda dost neobvyklý jméno…“ Pomyslel si Donk.

„No a co jako? A co Donk? Kdo ti to jméno dal? Hm? Jméno jak pro opici…“

„A slyšíš… Vidíš moje myšlenky?“ Zeptal se Donk a kouknul od okna směrem dolů, zase do podlahy.

„Všechno vím a všechno vidím“.

Jakoby dnešek už tak nebyl dost na nic. Ještě musí mít nějaké halucinace, nebo co to je. Vzpomněl si na tu dívku z křoví. Otřásl se. Byla tak mladá… Nevypadala na víc než na dvacet let… Proč se takoví lidé zabíjejí?

„Tak to vážně nevím, kámo,“ řekl hlas. Třeba je to reakce na to, co viděl. Ještě nikdy neviděl nikoho umírat a takhle zvlášť ne. Třeba ano. Je to ta posttraumatická něco… Donk o těchto věcech moc nevěděl.

„No tak fajn. Ty seš mi nějakej chytrej…“

Měl chuť se napít. Ovšem to by nešlo, nesmí utratit další peníze Lyry. Nebo ano? Lyra stále věřila, že se napraví. Že se z toho dostane. Tohle by ji asi ani ve snu nenapadlo, když se seznámili. Takhle uvažoval a při tom přešel zase k posteli a opět si sednul. Listoval si v albu.

K večeru zazvonil zvonek. Donk zrovna upadal do dřímot na posteli, již se drobet uklidnil z toho hlasu v hlavě, který už byl také delší dobu zticha. Venku už byla tma. Viděl to oknem. Vstal. Šel ke dveřím a otevřel. Cestou si rozsvítil. Na chodbě stáli dva lidé. Strážníci. Policisté, dva muži. Vzpomněl si na dívku v křoví.

„Co je to za klauny?“ Řekl Zinpala. Donk zrovna otevřel ústa, jako by chtěl něco říct.

„Dal jsem si krátkého šlofíčka a teďka mě vzbudí tihle dva? Pošli je pryč…“

„ehm…“ zavřel Donk ústa. Slova se chopil policista.

„Dobrý den pane. Komisaři Šlamstr Krhonoška a Quentin Vždytroška. Myslíte, že byste nám mohl odpovědět na pár otázek?“ Řekl policista a při tom ukázal na sebe a pak na kolegu. Z toho Donk usuzoval, že mluví s panem Krhonoškou.

„Nooo tááák… Kámo!! Já jsem spal!“ ozval se opět Zinpalův hlas, avšak jen v Donkově hlavě.

„Buď zticha!“ Sykl Donk. Policista Vždytroška se podíval po svém kolegovi. Ten to nenechal bez odpovědi a podíval se také. Policisté se vteřinu dívali jeden druhému do očí.

„Promiňte, pardon…“ Vzpomněl si Donk na slušné vychování. „Do háje… Jak dlouho ještě? Jak dlouho potrvá tenhle divnej den?“ Pomyslel si.

„Ne, ne… Oni mě neslyší, kámo… To jenom ty jsi tak obdařen,“ řekl Zinpala teď už v klidu. „Kromě toho, kdybys mě poslouchal, tak ses dozvěděl, že jsem v podstatě v tobě… V tvý hlavě. Tak kdo jiný by mě měl slyšet? Nikdo kromě tebe mě neslyší,“ řekl Zinpala a znělo to opravdu potěšeně.

„No… Rádi bychom se vás zeptali na to, co jste viděl dnes okolo dvanácté. Vaše sousedka totiž říkala, že vás viděla z okna, jak vycházíte z křoví jako omámený,“ řekl pro změnu pan Vždytroška.

„Aha…“ Vylezlo z Donka.

„Proč jste nezavolal policii, nebo nějakou jinou pomoc? Víte co se tam stalo, že?“

„No tak nějak okrajově ano.“ Řekl Donk a vzápětí si uvědomil, že to asi nebyla nejchytřejší odpověď. Opřel se pohodově o rám u dveří. Doufal, že to bude vypadat věrohodně. Policista Krhonoška si vzal k ruce blok a tužku a jal se něco si do něj zapisovat. Donk tohle nikdy nechápal. Jak může někdo psát ve stoje? Vždyť nemá o co si to opřít, nemá stůl, ani nic… Dostal hlad, není divu. Od včerejšího poledne nic nejedl. Co začal takhle moc pít, tak vůbec pozoroval, že méně jí. Břicho mu ovšem rostlo čím dál tím rychleji. Život je samá záhada.

„Co to znamená?“ Vždytroška byl zjevně obratný řečník.

„Pánové se vykecávajó, co?“ Zahlaholil Zinpala posměšně. Dva policisté, Donk a hlas v jeho hlavě, který si říkal Zinpala? Pche…

„No… Ano, totiž ne. Hele, upřímně řečeno pánové, jsem ještě tak trochu v šoku. Viděl jsem to. Ale přišel jsem moc pozdě, než abych stihl cokoli udělat. Tak je to,“ vykouzlil si Donk nakonec způsob, jak z toho vybruslit.

„Chtěl jsem jí zavolat pomoc, ale okolo nikdo nebyl, viděl jsem jen to křoví, jak se hýbe… Bylo to tak rychlé.“ Komisař Šlamstr Krhonoška něco povídá šeptem Vždytroškovi. Donk z toho rozhovoru zachytil jen něco jako: „…nesouvisle blábolí…“

„Válíš brácho…“ Vložil se do toho Zinpala. Donk zasyčel. Jeden z policistů se na něj podíval. Nevěděl, zda to byl Krhonoška, nebo Vždytroška. Vypadali stejně, oblečeni do toho služebního mundůru a Donk zapomněl, který je který. Začínal být nervózní. Jeho potní žlázy začaly vylučovat pot nasáklý alkoholem. Jeho havraní vlasy byly mastné. Jeho nos zakřivený do tvaru zobáku, který měly dívky tak rády, když byl mladý, začínal rychleji dýchat. Vlastně celý jeho obličej byl jako nějaký opeřenec.

„Děje se něco?“ Zeptal se policista. Zinpala v tu chvíli vydal něco, co se docela podobalo smíchu. Donk byl jako zpomalený film. Není se čemu divit. Upovídaný Zinpala mu to moc neulehčoval.

„Ne, ne…“ Řekl a rozpačitě se usmál.

„Dobře, takže to je všechno? Myslím, všechno co jste viděl?“ Zeptal se pak policista.

„Ano,“ řekl Donk a trošku změnil pozici, věřil totiž, že to také vypadá pohodově a frajersky.

„Dobrá, tady kolega si to zapíše a pak půjdem.“ Krhonoška, nebo Vždytroška to s Donkem všechno sepsal, ještě jednou se ho na všechno podrobně vyptal a pak:

„…Jako sebevraždu… Jo… Dělej, doma na mě čeká Delicia a je nadržená…!“ To bylo vše, co Donk slyšel, když si špitali na chodbě.

„Ehm…“ odkašlal si jeden z nich, „Tak my asi půjdeme. Děkujeme a nashledanou. Kdyby něco tak vás najdeme tady, že ano? Dobře.“ Rozloučili se policisté.

„Jo! Jo! Jo!“ Řval Zinpala v Donkově hlavě. Ten poté urychleně přibouchl dveře. Zinpalovi nevěnoval pozornost, přece se nebude bavit sám se sebou. Místo toho se začal chystat

do hospody. Potřebuje se prostě napít. Donk vždy pil, když byl nervózní a teď mu došlo, jak moc důvodů k nervozitě dnes měl. Vlastně pil při více příležitostech. Kromě nervozity také při oslavách narozenin a svátků, ať už svých, nebo někoho jiného. O Vánocích, na Nový rok pochopitelně, kdykoliv se něco slavilo, při nečekaných příležitostech, a to zejména těch špatných. Když se kolegovi, kterého ani moc neznal, dostalo povýšení, byl ve stresu, nebo v případě, že šel z práce kolem hospody. Za poslední rok se toho stalo docela dost, co? Prolétlo Donkovi hlavou. No a také jenom tak, každý pátek, tím to asi začalo. Později každý den a pak už i po ránu a v zaměstnání. A to mu kolegové dávali pěkně sežrat.

„Asi si docela oddechli, že jsem pryč.“ Přemýšlel. „No jo, jsem k ničemu.“ Zakončil svůj myšlenkový pochod jako obvykle. Donka vlastně moc lidí rádo nemělo. Neměl přátele, ani příbuzné… Měl jenom Lyru. Světlo jeho života. Tu však už také zklamal. Snad se mu to podaří napravit. Ačkoliv to nebyl zrovna optimista, doufal… Řekl si, že ten dnešek prostě potřebuje spláchnout. Tohle by snad i Lyra pochopila. Nějaký Zinpala, pche!

Ani ne o pět minut později už seděl v tom stejném baru jako včera a vypadalo to tam zase úplně stejně jako včera. Nikde nikdo, jen Kusím u baru. Ten chlápek tu byl dennodenně. Vypadal, že snad ani nebyl doma, jestli tedy nějaký domov měl. Donk ho moc neznal.

„Ahoj Donku,“ řekl barman s úsměvem, až se blýskly jeho křivolaké, žluté zuby v ne moc velké záři snad jediného světla, co tam bylo. Totiž to nad barem. Zašilhal po něm.

„Jo, tak sem se chodíš nadrátovávat?“ Řekl Zinpala. Donk ho i nadále přehlížel. Rozhodl se ho ignorovat, protože se domníval, že je to jen přechodné. Nepřisuzoval tomu žádný význam. Ovšem to hlasu nezabránilo, aby všechno komentoval. Mluvil vlastně pořád. Stále něco povídal v jeho hlavě. Celou dobu, co byl Donk vzhůru. Měl od něj klid, jen když spal.

„To mi ale byla pěkná čeládka,“ vykládal jednou, „ti chasníci to špatně seřídili, nedali si pozor… No a pak se to přehřálo a explodovalo to, že jo… Ty stromy potom byly úplně červený, představ si to!“ Mluvil o tom, o tom a o tom… Mluvil o všem, ale celkem nic podstatného.

„Ahoj, dej mi jedno,“ tácek přistál na baru, jenž byl celý umaštěný a od popela z cigaret.

Na něm pár sekund na to i pivo. Kusím vypadal poněkud zvláštně. Seděl na baru na své barové židli, vedle Donka a vypadal trochu sklesle. Smutně. Koukal do popelníku, který měl přímo před sebou. Byl v něm jen jeden nedopalek.

„Co se mu stalo?“ Zeptal se Donk.

„Ale nemá peníze,“ povídá barman.

„Vždyť je to boháč, ještě včera mě zval na pivo,“ řekl Donk a napil se zlatavého moku. Donk ho tu vídával už i dřív, ale nikdy se spolu moc nebavili, protože tu míval své kamarády. Obyčejně byl veselá kopa. Takhle ho ještě nezažil. Takhle střízlivého.

„Hrůza, co? Žena mi všechny peníze, co jsem vyhrál, vzala a odjela s někým do ciziny… Ani nevím kam… Ani s kým…“ Obrátil se Kusím na chvíli na Donka. „Vím jen, že to byl nějakej blonďatej přizdisráč…“ Řekl Kusím a tvářil se u toho nanejvýš vážně. Se sklopenou hlavou. Vypadal poraženě. Pak jeho zrak sklouznul zase do popelníku.

„Aha…“

„Jo. Aha.“ Ty dvě oči, které teď nebyly vůbec lesklé, se zase podívaly na Donka a zkoumaly ho od hlavy k patě.

„Jen si nemysli. To se může stát i tobě,“ povídají ústa pod těma dost přísně a dost zkaženě vyhlížejícíma očima. Ne, to opravdu nemohlo. Donk především neměl tolik peněz.

„No, to snad ne… Lyra by tohle neudělala. Nikdy.“ Napil se piva.

„A když jo, tak vždycky najdeš útěchu v tomhle podniku.“ Vložil se do toho chamtivě barman se svým šilhavým okem a podivným úsměvem složeným z křivých zubů. Donk se odvrátil, aby se mohl znova napít. Při pohledu na barmana to zkrátka nebylo možné. Maminka ho sice učila neposuzovat lidi podle vzhledu, ale v tomto případě se to zdálo nemožné. Ne, nebylo to možné. Ještě když z barmanova nosu v jednom kuse něco odkapávalo. Pak už zbývá jen otázka od čeho, je ten bar tak ulepený? Normální člověk by se do takového podniku bál jít. Možná proto tam bylo takové přítmí, napadlo Donka jednou. Takové prázdno.

„Podle toho, cos tady vykládal včera, asi udělala, kamaráde.“

Při tom rozhovoru si Donk vzpomněl na hlas ve vlastní hlavě, na Zinpalu. Došlo mu, že už dává pokoj. Možná ho to, že se napil, vyléčilo. Možná se jenom potřeboval dostat do svého oblíbeného stavu lehké podnapilosti. Možná…

Všimnul si toho hned, jak se probral. Měl na sobě cizí oblečení. Ne počkat… To bylo nové oblečení! Okny dovnitř prosvítalo slunce. Byl u sebe doma.

„Ááách… Že bych se včera zase tak zničil?“ Chytil se za hlavu. „Co je vůbec za den?“

„Klíd… Je den po tý tvojí chlastací akci,“ řekl Zinpala, který zřejmě už natrvalo našel útočiště v jeho hlavě.

„Bože! Proč? To snad není možné…“ Blesklo Donkovi hlavou, na které teď spočinula jeho pravá ruka.

Náhle uslyšel nebezpečně povědomý smích. Ten smích patřil Zinpalovi.

„No jo… Mě se jen tak nezbavíš, ale hele. Díky mně máš teď novou obuv a bundu. Tak si moc nestežuj, měl bys bejt vděčnej.“

„Díky tobě?“ Donk se posadil na posteli. „Jak to myslíš? A jak jsem se sem dostal?!“ Řekl trochu hlasitěji.

„Zjevně si pořád neuvědomuješ, že se mnou mluvit nahlas nemusíš, slyším tvoje myšlenky. Jsem u tebe v hlavě, vzpomínáš?“

„No jo… Tak jak to myslíš? Co jsi udělal?“

„No, zařídil jsem nám to,“

„Nám? Jak to, ksakru myslíš?!“

„Klid, uklidni se kámo… Už ti zase nebezpečně buší srdce… Nikdo se nic nedoví, je to úplně v pohodě. No fakt.“

„Co se to včera dělo? A proč jsem tak unavenej? Vždyť jsem teď vstal,“ Zinpala byl tentokrát zticha. Donkovi to přišlo neobvyklé a tím pádem i podezřelé. Mezitím se zvedl z postele. Začal zase nervózně přecházet po místnosti. Po své garsonce. Sem, tam.

„Tak jo,“ Donk se zastavil. „Kde se vzali ty nový hadry? Já jsem si je koupit nemohl, na to nemám peníze“ a čekal na odpověď.

„No to soráč ale v tý potrhaný bundě chodit nebudu,“

„Chodím… Chodil jsem v ní já a né ty!“ Vydechl Donk nahlas.

„No… Nechci ti brát nějaký iluze nebo tak… Ale tohle není tak docela pravda. Od včerejška už v ní chodím i já.“

„Tak dozvím se už, jak to myslíš?!“ Donk začínal propadat hysterii.

„Tak jo… Ale nejdřív se uklidni, jo? To jak ses začal potit je opravdu nechutný… Fakt! Ještě chvíli a můžu si tady zaplavat…“

„Hele, ty mi nebudeš říkat, co mám dělat!“ Ukázal výhružně prstem. Pak si uvědomil, že vypadá jak magor.

„Jo? Tak si mám zase půjčit tvý tělo?“

„Co prosím?“ Donk nasadil nevěřícný výraz. Skoro šeptal.

„Co? Tys ho nepoužíval, už po prvním pivu jsi upadl do bezvědomí,“ Zinpala se opět zasmál, „zeptej se svýho kámoše Kusíma.“

„Co… Zač? N… Nebo kdo jsi?!“ Vykoktal rozrušeně Donk.

Zinpala zase zahalekal smíchy. „No přeci Zinpala, už jsem ti to říkal.“

Donk si sednul na postel. Kompletně zničený. Zhroutil se tam. Koukal do podlahy.

„Už zase…? Hele, ať se koukám, jak se koukám, tak tam nic zajímavýho nevidím. Oukej, souhlasím, že to je asi otázka vkusu…“

Tak je to pravda. Opravdu. Zbláznil se? Nebo co je to? Nebo kdo je to? Co se to děje? Proč se mu pořád musí dít podobné blbosti… Ale tahle tedy jednoznačně vede. Rozhodl se. Potřebuje pomoc. Vstal a rozhodl se jít za Lyrou. Říct jí úplně všechno. Ona mu musí věřit. Vždyť ho milovala. Možná ještě miluje. Ano. Lyra mu pomůže. Protože on ji rozhodně miluje.

„No tak dobře, půjdeme za tvou paní,“ povídá Zinpala.

„Ty! Buď zticha…“

Vyšel ven před dům, sluníčko se mezitím schovalo za mraky. Donk se dal na cestu, šel mezi paneláky, jejichž šedé zdi neslibovaly nic pěkného. Ani obloha nevěstila nic moc, bylo zataženo. Ten den byl ošklivý, sychravý, prostě podzimní a vypadalo to, že bude pršet. Bylo jen otázkou času, kdy se to spustí. Co se to děje? Je blázen? Určitě… Už se definitivně zbláznil. Je šílenec. Prostě šílenec. Co to včera mohl dělat? Tedy on ne! To… Zinpala? Bál se na to pomyslet. Bál se pomyslet, že by si někdo mohl dělat, co se mu zlíbí. A to přímo s jeho tělem! Ne!

To není možné. Přece nejsme v nějakém hororu, nebo ano? Otázka, která se vznášela. Která ho znepokojovala čím dál víc! Kde sebral ty šaty? To oblečení? …Zinpala? Je to možné? Měl pocit, že to jméno ho bude strašit celý život. Měl ho plnou hlavu. Blýsklo se. Začínalo pršet. Malé kapičky bubnovaly na střechách aut, co stály všude kolem. Na chodník, na ten šedivý chodník. Obloha potemněla. Všechno potemnělo, nikde nikdo, chystalo se k velkému lijáku

a ochladilo se. Nad hlavou mu přeletěl s hlasitým zakrákáním havran. Bylo to depresivní, náhle byla tma skoro jako v noci. Obloha byla černá. Během těch pár minut, co Donk šel mezi paneláky, které lemovaly chodníky. Malé kapičky se pomalu začínaly měnit na větší a větší. Když Donkovi přišlo, že voda z nebe neprší, ale přímo teče proudem, stál před domem své bývalé a byl úplně promočený na kost. Ani nová bunda mu nepomohla. Schoval se pod stříšku, co byla nad vchodem. Nicméně ani to mu moc nepomohlo. Chvíli přemýšlel, jestli zazvonit. Pak vytáhl klíče, odemknul, zabral za kliku. Byl zase doma a strhnut atmosférou úplného ticha za sebou potichu zavřel. Bylo tam tichoučko. Úplné. Vstupovalo do něj jen tlumené dopadání kapek vody za okny. V předsíni se zul, aby tam Lyře neudělal nepořádek, to ona neměla ráda.

„Heh… Kdo by to taky měl rád, že jo?“ Promluvil náhle úsměvně Zinpala. Donk jen

na vteřinu zastavil svůj pohyb, jinak ho ignoroval. Všiml si něčeho, co vyžadovalo jeho pozornost víc než nějaký hlas v jeho hlavě. Byly tam boty. Ne jen jeho a jeho ženy. Ty malé botky na malou, roztomilou nožku, jež měla Lyra. Byly tam nějaké cizí a byly pořádně velké. Musely být přinejmenším…

„Ty jo…“ Vyhrkl náhle Zinpala hlasem zastřeným smíchem, takže mu skoro nebylo rozumět,

„ty musej bejt nejmíň na trola, ne?“ Donk na ty boty chvíli koukal.

„Nejspíš nám zase teče voda v kuchyni, tak zavolala instalatéra, stává se to každou chvíli,“

„jo jasně…“ Řekl Zinpala.

„Lyro?“ Řekl do ticha Donk. Náhle uslyšel něco jako vzdychnutí nebo heknutí nebo co vlastně. Nedokázal to identifikovat. Šel rychle za tím v domnění, že se něco stalo. Ozývalo se to z druhého patra. Byl nad schody a ozvalo se to znovu, tentokrát už věděl, že je to z ložnice. Snad se Lyře nic nestalo. Rozrazil dveře vedoucí do pokoje, co uviděl, bylo hrozné. Tak předně byla vidět jenom lebka. Holá, bílá, nechutná lebka na posteli. Její majitel byl pod ní. A rytmicky se pohyboval. Nahoru, dolu. Nahoru, dolu. To ta lebka se pohybovala!

Pod ním byla malinká Lyra a potichoučku, slastně vzdychala. Tak jak to uměla jenom ona. Když to Donk uviděl a ten muž uzřel, že má diváka, tak seskočil jako kamzík na podlahu

a začal hledat šatstvo.

„Hele… On není jenom velkej… On je i velkej! No teda… Ten snad vyrůstal vedle jaderný elektrárny…“ Povídá Zinpala s podivem.

„Donku!“ Vypudila ze sebe jeho žena s mocným překvapením a přitáhla si pokrývku k tělu. Schovala se do ní.

„Hele promiň, kámo… Já nechtěl…“ Řekl ten chlap strašně hlubokým hlasem, který vyluzovaly jeho obří hlasivky.

„No to ti snad ani nestojí za komentář, ne?“ Řekl klidným hlasem Zinpala. „Já nechtěl… Pche! A cos chtěl… Udělat to do polštáře a omylem ses trefil asi metr vedle…“ Pokračoval. Poté co si urychleně sesbíral svoje oblečení, jal se muž spěchat pryč. Donk ho celou dobu pozoroval. Lyra seděla na posteli. Ještě stále oddychovala. Z jednoho, nebo z druhého vzrušení, to nikdo neví. Donk pak jenom přešel k posteli a sednul si. Úplně potichu. Beze slova. Pohladil sametové povlečení. Na této posteli spávali s Lyrou. To bylo jejich lože lásky… Teď je to zničené. A zničila to ona? Nebo on? Lyra stále seděla s peřinou pod bradou. Jako by to, co je pod ní, ještě nikdy neviděl. Donk se na ní ani nepodíval.

„…Nic neřekneš?“ Zeptala se potichu, skoro stejně potichu jako když chrlila zvuky lásky.

„No tak, už něco udělej, ne? Zmlať ji! Když už jsi nedal do držky tomu parchantovi…“ Řekl Zinpala. Ale Donk dál jen seděl. V promáčené bundě na posteli. Seděl a civěl před sebe.

„Nemůžu na tebe čekat věčně… Pochop to prosím… Chci dítě. Miluju tě… Ale…“ Nevěděla jak pokračovat, do očí se jí vlily slzy. „Je to složité,“ řekla plačtivě a potichu. Sklopila zrak.

Při těch slovech Donkovi vytanula na mysli představa malých, holohlavých dětí, které nebyli až tak úplně malé. Dost otřesná představa.

„Ksakru! No tak dělej!“ Zařval nepříjemně hlas v jeho hlavě.

„Já… Já…“ Nemohl se rozhodnout, „nemůžu.“

„Co nemůžeš?“ Zvedla skelný pohled Lyra.

To bylo to poslední, co Donk slyšel. Pak si už pamatuje jenom tmu. Tmu a…

Probudil se s trhnutím. Ležel opět na posteli. V té místnosti, kde byl, poznal svojí garsonku. Chvíli jen tak ležel, neschopen pohybu. Neschopen na nic myslet. Byl prostě vypnutý. Ale při vědomí. Pak mu došlo co se děje a okamžitě se na posteli napřímil do sedu. Zatočila se mu hlava. Na sobě už neměl tu mokrou bundu, ani mokré džíny. Bylo mu teď rozhodně mnohem příjemněji. Na těle jednoznačně. Na duši nikoliv. Snažil se vzpomenout, co se to stalo. Do pokoje prosvítalo světlo, takže už nepršelo. Začínal si připadat jako po restartu. Jako když prohraje v nějaké hře a něco ho milosrdně vrátí zpátky na začátek, aby to zkusil znovu. Už asi prohrál podruhé.

„Zinpalo!“ Zařval. Žádná odpověď. „Zinpalo!“ Znovu. Ne tohle nefunguje. Náhle ho napadlo, že by třeba mohlo fungovat, kdyby na něj hodně intenzivně myslel. Přece jenom je v jeho hlavě. Sám to řekl.

Zavřel oči.

„Zinpalo.“ Pomyslel si. Soustředil se. Snažil se.

„Co děláš, člověče? To nemůžeš…“ Hurá funguje to. První dobrá zpráva posledních dnů.

I když v tom kontextu…

„Takhle mě budit po takovým výkonu…“ Povídá Zinpala.

„Jakej výkon máš na mysli?“ Odtušil opatrně Donk, v nervozitě z toho, co se zase dozví. Žádná odpověd.

„Hej!“

„Nech toho… uvědomuješ si, co si asi řikaj sousedi? Vždyť tady už dva dni pořád jenom řveš,“

Náhle si uvědomil, že se začíná ozývat hlad. Celkem instinktivně šel do kuchyně a vzal si starý rohlík. V lednici bylo měsíc staré máslo a nějaký sýr… Kydnul to oboje na rohlík. A zakousl se. Byl tam nůž… nůž… Takový ten velký na chleba. Nůž jako symbol násilí… Ach.! Ano… Vzpomněl si! Byl to jakýsi útržek.

„Ne!“ Zařval s ústy plnými rohlíku.

Byla tam Lyra s částečně krvavou modřinou přes půl obličeje.

„Ty čubko!“ Zařval čísi hlas a on si uvědomil, že to byl jeho hlas. Byl Donkův, ale nepatřil mu.

„Ne prosím,“ povídá plačtivý, slzami zmáčený obličej jeho lásky. On se k ní blíží.

„N…ne,“ vzlyká potichu. Svěsila hlavu, jako kdyby ji Donk šel setnout. Už byl u ní. Byla ještě pod tou přikrývkou. Krčila se pod ní ještě víc, než jak si pamatoval. Třásla se. Strhl ji

a odhalil tu nádheru. Krásná ňadra. Boky… Mezi nimi vzrušená vlhká čárka… Lehce ochmýřená. Začal si rozepínat pásek na svých modrých riflích. Potom ten pásek přehnul v půlce a sevřel ho pevně v dlani.

Konec… To bylo naprosto vše, na co si pamatoval.

„Cos jí udělal?! Proč jsi to udělal?!“ Řval hystericky Donk.

„No jo… Sorry ale občas se mi stane, že to na mě přijde a tvoje žena je docela kočanda

a měla roztažený nohy… Tak co jsem mohl dělat?“

„Roztažený nohy…“ Donk se náhle cítil velmi slabý, sedl si v kuchyni na zem. Opřel se

o zeď. Třásl se. Myslel na ní. Bál se. Bál se, že je vrah. Alespoň už nemyslel na alkohol.

„A teď si vezmi… Kdo z nás dvou jí to vlastně udělal, co?“ Zinpala se začal smát. Zřejmě mu to přišlo dost vtipné.

Zvonek.

Donka ten hlasitý krám vytrhl z myšlenek. Lekl se. Pomalu se zvedl. Byl bledý tak, že kdyby byl nahý, mohl splynout s tou zdí za ním. Bylo mu špatně. Neuvěřitelně špatně. Šel otevřít. Venku stála Lyra. Lyra s pěkně se vybarvujícím monoklem, který se zřejmě snažila zakrýt make-upem. Kouká na něj. On kouká na ni.

„Čau kotě! Hele teď zrovna nemám čas, ale určitě ti zavolám.“ Zaznělo sebejistě v jeho hlavě.

Dál se Donkovi koukala do očí. On se díval do jejích.

„Lyro… Díky bohu,“ vydechl. Ulevilo se mu. „Vím, co se stalo, ale to jsem nebyl já, musíš mi to věřit…“ Řekl lítostivě Donk. Začal to vysvětovat. Chytil ji za ruce.

„Šššš…“ Lyra vešla dovnitř, zabouchla za sebou, klekla na kolena a začala rozepínat Donkovi pásek.

„Včera to bylo naprosto úžasný… Nepokažme si to.“ Náhle si Donk začínal vzpomínat

na všechno. Jak krutě jí tahal za vlasy, když jí obšťasňoval ze zadu. Na její hrozný jekot. Zdálo se, že chvílemi křičí, protože se jí to líbí. To, co se právě dělo, by tomu nasvědčovalo. Pak, jí zatahal za vlasy a zvrátil jí hlavu dozadu, ona vydala výkřik, který se posléze změnil na slastný vzdych. Zacházel s ní jako se zvířetem. I on sám se choval jako zvíře! Jí se to líbilo?

„No jo, kámo… Jsou takový ženský,“ Poznamenal Zinpala ospale.

„Mám hlad. Ty taky?“ Zeptala se Lyra, když bylo po všem a oni leželi vedle sebe v posteli. Začala se zvedat, že si dojde pro něco do kuchyně.

„Jen v klidu lež. Já pro něco skočím zlato,“

„Tak jo,“ usmála se. Ten úsměv byl to nejhezčí, co Donk za poslední dny viděl. Usmála se

na něj a on se znovu zamiloval. Ten úsměv ho úplně odzbrojil. Šel jako v transu do kuchyně. S lehkým úsměvem. Cítil se úplně jinak, než jak se cítil, když se probudil. Uvolněně. Už asi zapomněl, že tam nic nemá. Krátký pohled do ledničky ho přesvědčil.

„Budu muset pro něco skočit do obchodu, počkej v klidu tady, klidně spi,“ řekl a usmál se

na ní tentokrát on, „ještě si dojdu na záchod.“

„Jo a potom by sis mohl vzít spoďáry… Nebo radši předtím,“ řekl Zinpala. Donk otevřel rozvrzané dveře od toalet. Jestli se tomu tak dalo říkat. Ať to bylo, co chtělo, bylo to pěkně špinavé.

„No fuj! To se nestydíš? Přivést si dámu do takových podmínek?“ Vyhrkl náhle Zinpala.

„Co jsi vlastně zač?“ Zeptal se ho Donk, když se na záchodě kochal svým chlapským proudem.

„Tak dobrá.“ Řekl naprosto vážně Zinpala. „Já ti to teda řeknu,“ nechal tu teatrální chvilku napětí doběhnout úplně do konce.

„No tak?“

„Pravda je… Že jsem duch Sumerského válečníka… Jsem asi čtyři tisíce tři sta let starý. No přesně to nevím…“ To dořekl a nechal běžet další chvilku, po kterou Donk přemýšlel, co na to říct.

„Teda, to je vážně…“ Začal. Náhle Zinpala vybuchl smíchy.

„Jdi k zrcadlu… Prosím chci tě vidět.“ Stále se smál. „Ne vlastně radši ne… Nejdřív si vezmi ty trenýrky,“ zvážněl potom. Donk jenom vzdychl, párkrát ještě oklepal a šel si skutečně vzít ty trenýrky. Pak šel a do běla vydrhnul záchod. Obchod nebyl moc daleko. Vlastně na tom sídlišti bylo všechno pod nosem. Bylo to malé a chudé sídliště a on žil v té nejchudší části.

Po tom, co se oblékl, mu trvalo pár minut, než tam došel. Tak on ho bude nějaký čtyři tisíce třista let starý duch dávat dohromady s jeho láskou… To by si nikdy nepomyslel. Kdo také ano? Díky tomu však zapomněl na ty problémy, co se Zinpalou měl. Na to, kde vzal tu novou bundu, co měl teďka zrovna na sobě. I ty nové boty.

V obchodě se zrovna rozmýšlel nad tím, které instantní nudle vzít, Donk nebyl moc kuchař, když uslyšel rozhovor dvou starších dam.

„Slyšela jste to paní Hluchá?“ Zeptala se jedna.

„Ne, co jsem měla slyšet?“ Odvětila druhá a přicupitala blíž, aby jí její kolegyně mohla sdělit tu žhavou zprávu v ústraní.

„Jsou to dva dny, co vykradli místní obchod s oblečením,“ Donkovi to nejdřív nedošlo, „vzali prý nějakou bundu,“ pak se zděsil. Úlek, který ho pronásledoval, měl jméno Zinpala.

„Ach ne…“ Rozklepal se a otočil se k těm dvěma zády.

„Ale no tááák…“ Ozval se zase Zinpala, „budem zatloukat, jo?“ Řekl poněkud úsměvně.

„Cos to udělal?!“ zasyčel Donk.

„Já? No myslel jsem, že potřebuješ novou bundu,“ řekl Zinpala. „A hele! Teď ji máš…“ Zasmál se. „Na nic nepřijdou, nic nemají. Jsou to jenom dvě slepice, co kvokaj, no…“ Chlácholil ho. Donk zachytil další fragment:

„…No prý nějak k ránu, vzali jenom tyhle dvě věci. Vidíte to… Tak ono se už krade i u nás na takovém malém sídlišti, to jsou lidi, co? Prý nenašli žádný stopy.“

„No vidíš! Neříkal jsem ti to?“

„Ty!“ Řekl Donk trochu hlasitěji, než chtěl a dámy se k němu otočily. Usmál se na ně co nejpokojněji a co nejpohodověji a pokračoval ve vybírání polévky.

„Do háje… Tak oni mě ještě zatknou.“ Přemýšlel.

„Ale ne.“ Řekl sebejistě Zinpala. „Vždyť jsi to slyšel.“

K večeru, kdy celý den přemýšlel a lekal se každého zvuku na ulici v domnění, že je to policie, se trochu uklidnil a měl chvíli čas. Lyra odešla brzo odpoledne. Konečně to pro něj

a pro Lyru vypadalo nadějně. Tohle byla dobrá zpráva. Jestli už ho nemiluje, tak kde je psáno, že se do něj nemůže zamilovat znovu? On ji určitě miluje. Tím si je celkem jistý. Miluje ji od chvíle, kdy ji poprvé uviděl. Sice ho podvedla, na to nezapomínal. Nicméně ve světle svých chyb, které ji svého času, určitě hodně trápily, jí to dokázal odpustit. Vlastně si ani nebyl jistý, jestli ten čas už je tak docela pryč. Tohle musí být láska. Tohle umění přehlédnout chyby toho druhého. Ten Zinpala vlastně není tak špatný. Ať je to, co je to. Jestli se mu podaří dát ho dohromady s jeho láskou, tak mu bude Donk zavázán. Jediné, co ho znervózňovalo bylo, co se dělo s jeho tělem a jak to, že u toho on nebyl? Jak je to možné?

„Ksakru…“ No, příště si bude muset dávat větší pozor, nebo by měl jít k lékaři? Možná ano.

„Ale počkáme, jak se to vyvine.“ Řekl si a natáhl se na posteli. Tam totiž lehával, když měl pohodu. A teď měl důvod být v pohodě víc než velký.

Zvonek vydal hrozný rámus.

„Kdo zas?“ pomyslel si Donk a líně vstal. Venku byla tma. Došel ke dveřím, otevřel. Venku stál Kusím.

„Kámo… Musíš mě schovat.“ Rozhlédl se, jestli tam nikdo není. Donk překvapeně koukal

a Kusím neváhal vypadat naléhavě. S každým slovem se ohlížel. Nervózně přešlapoval. Bylo vidět, že chce dovnitř…

„Jako kdyby se měl poch…“

„Co tady děláš?“ Přerušil Zinpalu Donk. „Jak to že vůbec víš, kde bydlím?“ Kusím a Donk se totiž opravdu moc neznali, kromě občasného piva v hospodě, spolu neměli žádný kontakt. Alespoň si to Donk myslel.

„Přišel jsem za tebou, protože po mě jdou!“ Řekl víc nahlas, než by chtěl, a tak se tentokrát při tom ohlédnutí i přikrčil. Vypadal jako drogově závislý co potřebuje dávku.

„Hrůza…“ Řekl Zinpala. „No, to já jen tak… Aby se na mě nezapomnělo.“

„Jo, my o tobě víme!“ Vyprskl Donk a Kusím se na něj podíval dosti nevěřícně

a podezřívavě, na chvíli ustal v pohybu. V tom přešlapování. Zinpala se zasmál. Donk zase zapomněl, že ho nikdo jiný kromě něj neslyší. Je to těžké mít v hlavě kromě sebe, ještě někoho jiného. Kohokoliv.

„Proč vždycky každej tak čumí?“ Myslel si Donk, rozčiloval se a oči mu při tom zcela automaticky vyjely nahoru, takže vlastně v sloup.

„No, nevím. Že by ještě neviděli nikoho, kdo mluví do prázdna?“ Řekl Zinpala líně a unaveně.

„No…“ Začal Kusím nejistě. „Sám jsi mi to řekl… Ty sám jsi mi řekl, kde bydlíš a taky jsi říkal jeden za všechny, všichni za jednoho. Říkal jsi, že když budem držet pohromadě, tak se to může povýst ty vole! Můžem to dokázat!“ Dodal pak dychtivě a nervózně zároveň a opět se otočil. Kdo všichni za jednoho? Kdo všichni? Co to mele? A co dokázat? Donk byl opět zmatený. Dávalo mu to pořád menší a menší smysl.

„To abych se zase chopil slova, ne?“ Řekl Zinpala stejně líně jako předtím a Donkovi se v tu chvíli zatmělo před očima.

Probudil se. Ucítil pod zády něco měkkého, chvíli to trvalo, než si uvědomil, že to je jeho postel. Vstal. Už zase. Zase byl ve své posteli a zase si nepamatoval, co se stalo. Pohlédl směrem k oknu. Byl den, ale nevěděl který. Snad nějaký ne moc vzdálený tomu, co byl předtím, jestli vůbec den uplynul.

„Dobré ráno!“ Zahalekal Zinpala. Donk se chytil za hlavu a posadil se.

„Ale copak? Bolí nás hlava?“ Zinpala se snažil mluvit roztomile. Bylo to ještě horší, než když jako obvykle, žvanil páté přes deváté.

„Ale ne…“ Odvětil zcela vážně Donk a otráveně se podíval nahoru. Když si uvědomil, že s neverbální komunikací tady asi moc neuspěje, opřel se rukou o postel.

„Tak jo. Co se zase dělo?“ Donk se zeptal a zase hleděl do podlahy. Byl docela nervózní, co se zase dozví. Nějak si asi neuvědomoval, že má být hrozně vystrašený. Vždyť někdo použil jeho tělo k něčemu… nečemu…

„Ale nic vážného. Kusím jenom potřeboval s něčím pomoct…“ Bezstarostně odpověděl Zinpala. Donk chvíli uvažoval, jestli chce vědět víc. Pak se zeptal:

„S něčím pomoct… A to si jako teď budeš půjčovat moje tělo, kdy se ti zachce? A s čím?“

„No, víš…“ Začal Zinpala oklikou. „S nějakou akcí…“ Řekl pak potichu a tajemně. „Hele!“ zařval Zinpala. „Podívej se do kapsy…“ Řekl pak pyšně. Donk sáhnul do kapsy u kalhot. Nahmatal nějaký papír. Vytáhl ho na světlo. Byly to bankovky. Peníze! A nebylo jich málo…

„Kde jsem to vzal? Co tady dělá tolik peněz?! Jak se to sem dostalo?!“ Donk náhle opět neslyšel. Nevnímal. Jeho mysl se soustředila jen na jedno. Jak ty peníze získal? Co mohl provést? Co mohl Zinpala provést?!

„Kdo má hodně šušní, nemusí na ušní…“ Řekl Zinpala směle a zasmál se.

„Co to meleš? Kde jsem ty peníze vzal?!“

„Já nevím… Nenapadnul mě lepší rým na šušní.“ Řekl Zinpala překvapeně. „Jo, to je tvoje kapesný…“ Řekl potom s náležitou a hlavně neskrývanou důležitostí v hlase.

„Kapesný…“ Vydechl Donk a zhroutil se na postel. Lehl si, uvažoval.

„Hele, vezmi Lyru někam na večeři… Ne? No, však víš takový ty sentimentální, romantický blbosti… Mně tohleto nikdy nešlo… Ale ty seš na to typ,“ to vlastně není tak špatný nápad, došlo Donkovi později. Mohl by si s ní udělat hezký večer. Už dlouho takový neměli.

„Jo… ale nejdřív se osprchuj… Smrdíš totiž jak nemytej vožrala… Počkat! Počkat… Jo! Aha vlastně…“ Zasmál se.

„Ne… Nejdřív mi řekni, odkaď jsou. Tohle nemůžeš! Nemůžeš to dělat!“

Zinpala vydal něco, co se podobalo hodně unavenému vzdychnutí. „Hele, podle mě by ses měl naučit projevovat vděk, mohl bys mi líbat botky… Kdybych ňáký měl, pochopitelně.“

Za čas to se Zinpalou vzdal. Ale řekl mu své. Totiž, že už si nepřeje, aby si půjčoval jeho tělo. S jakým účinkem se to setká, to nevěděl. Šel se osprchovat, děsivé, že měl ten střelený hlas pravdu. Skutečně trochu zapáchal. Zinpala, Zinpala… To jméno mu pořád znělo v hlavě. Bylo to snad tím, že jeho nositel si v ní našel nové bydliště? Ubytování? Donk nevěděl, jak tyhle věci chodí, nevěděl co je Zinpala zač. Nicméně ty peníze už začínal potřebovat. Lyru donekonečna o peníze obírat nemůže. Co se mu to stalo? Proč Zinpala přišel do jeho života? Co je zač? Ty otázky se pořád opakovaly. Nic nového nepřinášely. Duch… Čtyři tisíce tři sta let starý.

„Pche…! To je kravina…“ Přemýšlel Donk.

„Jo?“ Ozval se náhle Zinpala, když se Donk v předsíni obouval na ten slavný večer s Lyrou. Byl parádně vystrojený. Měl dokonce novou kravatu. Chtěli jít do jednoho luxusního podniku, a tak se i oholil a navoněl. Hodil na sebe kvádro, které naposledy spatřilo světlo světa na jeho maturitě.

„No teda… Ta tě nepozná.“ Pokračoval Zinpala. „A maj tam i pivo? Aby ses nenudil, víš?“ Donk vzdychnul a zapnul si bundu. Pak šel, plně odhodlán dnes večer nepít. Venku už byla tma, kterou přerušovalo jen osvětlení celkem pravidelně rozmístěné na chodníku. Byla zima.

„Proč?“ Říkala postava stojící u dveří. Bylo tam černo. Nebylo vidět kde je, ani kdo to je. Věděl jenom, že sedí na něčem tvrdém. Chtěl se zeptat, kdo to je? A co tam dělá

a v neposlední řadě co: „proč?“

„Ty musíš…?“ Řekla zase ta postava a tím přerušila Donkův tok myšlenek. Byla tam tma. Tma a chlad. Pak se náhle probudil do krásného jarního rána.

Dne zase začínalo přibývat a noci ubývat, dny byly o něco teplejší, i když ještě ne moc. Dovnitř oknem prosvítalo slunce. Otočil hlavu. Ležel na posteli. Podíval se vedle sebe. Byla tam a v poklidu oddechovala. Lyra se zvětšujícím se břichem každým dnem. Už skoro dosahovalo jeho velikosti. Skoro. Když stáli proti sobě, tak se nevešli do výtahu a mohl za to z větší části Donk. Nevěděl čí je to dítě. Jestli jeho, nebo toho plešouna. Nejspíš to nevěděla ani Lyra.

„Jo, až jestli se narodí velký, plešatý a ošklivý… Pak to budeme řešit… I když, ošklivý asi bude v každým případě.“ Prohodil jednou Zinpala.

„To dítě za to nemůže…“ Argumentoval Donk. Kromě toho Lyra jako by mu dávala sílu. Jako by mu dávala inspiraci. Ona a to dítě, kvůli nim úplně přestal pít. Ona byla to jediné, co měl.

„Jo… Ale to jí doufám nechceš vykládat. Holky na tohle moc neletí.“ Pokračoval v rozhovoru Zinpala.

„Já osobně bych jí dal přes držku… Tehdá se jí to dost líbilo, brácho.“ Donk vzdychl.

„Nebo bych si našel nějakou novou. Pojď! Obrazíme spolu nevěstince! Jedno číslo máš ty, druhý já… Blbý je, že na to máme jen jedno tělo. Navíc dost zničený…“

Jeho vztah se Zinpalou začal fungovat celkem harmonicky až symbioticky. Zinpala poskytoval peníze a Donk se na oplátku na nic neptal. Vlastně ani nevěděl, proč ještě žije v té garsonce. Měl teď tolik peněz, že by mohl žít dvakrát. Zinpala se činil. Problém byl v tom, že nevěděl co říct Lyře, když si dopřávali večeře pomalu každý týden. Nakonec si vymyslel, že sehnal místo softwarového vývojáře. Jako takový může dělat většinu práce doma. I když on

a počítače to bylo jako…

„Hele, nech mě bejt, jo?“ Sykl Zinpala ospale. Donk si celkem zvykl na tenhle pohodlný způsob života. A pak, co s tím mohl dělat? Jít za lékařem? To jistě… Vždyť by si myslel, že se zbláznil. Nakonec, Lyra už si s ním také zažila své a nemohl jí takhle stresovat. Zvlášť v tomhle stavu. Ne, byl přesvědčený, že mu nikdo nepomůže, a tak se s tím prostě smířil. Sice absolutně nevěděl, co se děje s jeho tělem, ale když za to dostával tolik peněz, tak to potichu přešel. Mohl Lyře koupit vše, po čem toužila. Hezký dům, nové boty, dovolenou u moře… A tak dále.

„Proč to musíš udělat?“ Projel mu hlavou, jako nůž máslem, opět jeho sen a on si na něj na celý vzpomněl. Tohle za posledních pár měsíců nebylo poprvé. Tenhle sen se mu zdál a pořád se opakoval. Nevěděl, co znamená. Jen to, že tam byla tma a nějaký hlas se pořád ptal „proč?“ Pak se z toho hlasu stala postava a on poznal, že stojí u dveří. Víc nevěděl. Nahlodával mu ze zadu mozek. Bolelo to, pokaždé když si na něj vzpomněl. Polil ho pot. Začal těkat očima. Nervózně postávat. Proč? Zinpala mlčel. On, který měl vždycky co říct, teď mlčel. Naprosto. No to je vlastně jedno.

„Kdyžtak za to může Zinpala.“ Ten se zasmál.

„A kdo na mě uvěří?“ Smál se. „Vždyť i tobě to dělalo problém… A to jsem u tebe v hlavě. Jako jedinej mě slyšíš.“

Ano. Tohle byl bezesporu problém.

Probudil se kdesi v zakouřené místnosti. Temné zakouřené místnosti. Náhle si uvědomil, že sedí v nějakém křesle a kolem pasu se mu ovíjí dívka. Tancovala nad ním, byla polonahá. Jen ve spodním prádle. Rozhlédl se. Byl tam, byla tam ona a už nikdo. V rohu byly pootevřené dveře, ze kterých sálala zábava a dojem nějakého nočního klubu. Hrála tam hlasitě, nicméně tlumeně, hudba. Rozhodně byla noc. Za okny bylo černo. Vedle něho byl stoleček s noční lampičkou potaženou růžovou látkou. Pohlédl té dívce do očí. Byla docela hezká. Usmála se.

„Pořád si na to nemůžu zvyknout… Je to tak nezvyklý jméno,“ řekla. Donk se také usmál. Nicméně rozpačitě až trapně. „Zinpala, Zinpala…“ Pořád opakovala a pak chvíli uvažovala s očima v sloup.

„Ale jo, proč ne cukrouši?“ otřela se o jeho vzdouvající se mužství.

„Seš tak roztomilej…“ Donk překvapeně pohlédl dolů.

„Ne! Tohle nemůžu,“ uvědomil si. Uvědomil si, že má doma ženu. Co víc těhotnou!

„Promiň, ale jsem ženatý.“ Vzal ji za boky oběma rukama a odsunul ji stranou.

„Co?“ Divilo se děvče. Donk vstal z křesla a popošel ke dveřím. K těm pootevřeným.

„Tos mi ale neřekl…“ řekla dívka uraženě. Donk si hleděl jenom, aby byl rychle pryč. Pryč z toho místa. Na stolečku s lampičkou uviděl na prostírání nápis: „U Zlaté Káčy“.

„Sakra! To jsem v nějakým bordelu, nebo co?“ Pomyslel si rychle a měl se k odchodu. Dívka si sedla do křesla a dala si ruce v klín. Zmatená. Prošel těmi pootevřenými dveřmi a stál

na chodbě. Bylo tam ještě spoustu jiných dveří, stejných jako ty, ze kterých vyšel. Z některých se tlumeně ozývaly zvuky lásky, ačkoliv spíše penězi, než láskou způsobené. Tak se Donk domníval. Nevěděl totiž tak docela, kde právě je. Vlastně byl v prvním patře, vzápětí totiž uviděl schodiště vedoucí dolů. Nebo byl prostě někde jinde než v přízemí. Když sešel to jedno patro. Spatřil to jako na dlani. Byly tam stoly a stolečky, ne nepodobné tomu nahoře. Také byly potažené červenou tkaninou. Barmanka neměla podprsenku a všude tam byli muži sedící u stolů s dívkami, někteří dost nepřitažliví a břichatí. Potom se kouknul na svoje břicho.

„Hmmm, no co… Ta holka říkala, že jsem roztomilej.“

„Jasně že seš… Ne, já jsem roztomilej!“ řekl Zinpala. Donk se ho leknul. Poskočil na místě. Nečekal to, bylo to tak náhlé a rychlé. Barmanka se na něj otočila a usmála se. Donk se také rozpačitě usmál.

„Hele, soráč, chybička se vloudila… Ne, ty máš teď spát, ne?“

„Cože, jak spát?!“ Zařval hystericky Donk do průhledné podlahy, kde se rozsvítily modré neony ukazující správný směr. Totiž nahoru po schodech. Barmanka se na něj opět otočila, ale už se nesmála. Spíše podiveně koukala. Pak opět rychle přesunula pozornost k tomu, co dělala předtím, ať to bylo cokoli.

„Já už jsem ti říkal, ať si nepůjčuješ moje tělo a jak jsi myslel to: já jsem roztomilej?“ Syčel Donk, aby to nebylo tak slyšet.

„No v noci mám tohle tělo já, myslel jsem, že je ti to jasný…“

„No to teda není!“ ještě předtím, než se na něj barmanka zase stačila podívat, tak k němu přišel policista. Šlamstr Krhonoška. A ještě dříve než se Donk stačil udiveně podívat Krhonoškovi do očí, tak kontrolu nad jeho tělem převzal zase Zinpala. Něco se však stalo. Nyní to mohl Donk celé sledovat.

„Tak co? Užil sis s tou děvkou?“ Povídá Krhonoška s úsměvem. „Bylo to nějaký rychlý, ne?“ Směje se.

„Ne, užívání si nechám na potom. Teď máme práci, kromě toho je mi docela jasný, že beze mě se to tady hroutí.“ Zinpala přešel Krhonošku a zamířil si to ven.

„Takže já… Ty…“ Bál se to vyslovit. „Ty znáš tohohle policajta?“ Řekl Donk, ale zdálo se, že to nikdo nevnímá.

„No jo…“ Pomyslel si Zinpala. Na rozdíl od Donka uměl rozlišit své myšlenky a slova, takže se na něj nikdo udiveně nedíval. Cestou frajersky pokynul na barmanku, ta na něj udělala oči a usmála se. Bylo to strašně zvláštní. Donk mluvil, ale on nemluvil. Nebyl to on. Ta slova vycházela z jeho úst, ale on to neříkal. Uvnitř to při tom vibrovalo, kromě toho pohled

na Donkovo tělo zevnitř, opravdu nebyl nic moc. Všechny ty kosti, šlachy, svaly. Přestože těch zase tolik nebylo. A viděl i ten pot. Viděl to, jak mu ta močovina teče do potních žláz

a potom ven. Viděl střeva a to, jak se stahují a cosi se v nich hýbe. Pak se podíval napravo

a pohlédl na svoje zničená játra. Už chápal, co Zinpalovi přišlo tak nechutné. Ihned se mu zhnusilo pouze se vézt a oblíbil si řízení. Venkovní svět byl daleko hezčí a zajímavější než tohle. Krhonoška teď následoval jeho, vlastně Zinpalovo vedení.

„Vrať mi moje tělo!“ Donk mohl jen řvát, ale zdálo se, že ho nikdo neslyší. Ano. Situace se obrátila. Teď byl Donk uvnitř a Zinpala tohle tělo ovládal. Bylo to děsivé. Křičel. Vyšli ven. Byla tam silnice, nejspíš v nějaké odlehlé části města. Nestálo tam moc domů. Donk, totiž jeho tělo šlo, kam on nechtěl. Nechtěl vlastně vůbec nikam jít! Všechno cítil jako normálně, byl při vědomí, ale všechno nedělal on. Křičel! Křičel až Zinpala vyhrkl:

„Začínám bejt otrávenej…!“

„A z čeho?“ Zeptal se Krhonoška.

„Ale…“ Nemohl si asi nic vymyslet. „Z toho tvýho účesu! Vypadá to, jako bys na hlavě měl ňákej anglickej trávník, nebo co…“

„Co to meleš? Kadeřnice dnes ráno říkala, že to je nejnovější hit…“ Krhonoška si sáhl

na hlavu.

„Kamarádi teda rozhodně nejsou…“ Řekl si Donk.

„Ne, to nejsme a už buď zticha!“ Pomyslel si Zinpala.

„Tak vidíš? Jaký to je mít v hlavě dva hlasy?“ Řekl Donk uvolněně. Nicméně to uvolnění jenom hrál. Jeho tělo! Jeho tělo, co má od narození. Myslel si, že ho bude mít až do chvíle, kdy šťastně umře někde pod stolem opilý a úplně mimo. Po celou dobu se díval jen na to, co mu to přineslo. Že mu Zinpala dává peníze, že ho dal dohromady s Lyrou, a že je šťastný. Nikdy si však neuvědomil, co ho to stojí. Svobodu rozhodnout se, co udělá se svým tělem. Se svým životem. Teď, když s tím byl naplno a takto přímo konfrontován, tak to uviděl. Až teď si toho všimnul. Teď si to uvědomil.

„Achjo… Měl jsem jít k tomu doktorovi…“ Řekl Donk, „někomu to říct…“ Ale mluvil jen sám k sobě. Jen do své vlastní hlavy, která už navíc nebyla jeho. Jak se zdálo. Zinpala mu ukradl tělo.

„Tak kde ho máme?“ Zeptal se Zinpala.

„Tamhle,“ odvětil Krhonoška a ukázal na vůz, který byl zaparkovaný u silnice. Jen tak, mimo. Jenom tak na trávě. Na malém paloučku. Přišli k němu. Krhonoška otevřel dveře u řidiče. Byla noc.

„Budu řídit.“

„Jasně že budeš, ty troubo… Vždyť to ty znáš cestu,“ pomyslel si Zinpala, ale nahlas neřekl nic. Nakonec usedl do vozu vedle Krhonošky. Auto se rozjelo. Jeli lesem, pak chvíli nějakou vesnicí a pak zase lesem. Donk nevěděl, kde jsou. Jen to němě pozoroval. Už vzdal svoje pokusy získat tělo zpět. Přijeli k jakési chalupě. Byl tam Krhonoškův kolega. Quentin Vždytroška. Čekal u cesty, Zinpala ho uviděl, až když přijeli blíž a světlo z auta ho ozářilo. Donk to celé sledoval Zinpalovýma očima. Nebo svýma očima? Už nevěděl. Krhonoška zajel na místo na trávě, kam jeho kolega ukazoval. Když vystoupili Vždytroška povídá:

„Čau, mám to schovaný tady uvnitř.“ Velitelsky mávl rukou a šel napřed k domu. Donk byl vyděšený. Co se to děje? Copak on zná ty policisty? Odkud? Jak?!

„No hlavně, aby to stálo za to…“ Říká Krhonoška a následuje ho. Vešli do domu. Do něčeho, co ponejvíce připomínalo kuchyni. Ale bylo tam přítmí. Šli směrem ke stolu.

„Vím, že s tím obyčejně neděláme v takový syrový formě… Ale co naplat? Máme to prý předat Halejevovi.“ Vždytroška ukázal na pomačkaný papír na stole, na kterém bylo něco, jako cukr. Cukr moučkový. Nad tím stolem bylo jediné světlo v místnosti, takže to ke všemu vypadalo jako nějaká svatá relikvie. A oni byli ti turisté, co jí přišli obdivovat. Krhonoška

na to beze slov a s uctivým odstupem koukal. Zinpala také. Jenom Donk se stresoval.

„Sakra! Není to, co si myslím, že to je, nebo jo?!“

„To víš, že je… Myslíš, že jsem všechny ty peníze, co jsi vrazil do Lyry, vyčaroval?“ Pomyslel si bez hnutí Zinpala.

„To snad nemyslíš vážně?! Fízlové?! Co?! Drogy?!“ Donk ani nestačil vnímat, co říká.

„Jen mě trochu zaráží, že je to takhle přímo. Obvykle děláme jen papírový obchody… Různý machinace a tak… Víš co.“ Začal se trochu vytahovat Zinpala. Úplně v klidu. Ovšem stále zůstával na mentální úrovni. Musel to dělat už dlouho, když mu to takhle šlo. Usoudil Donk.

„Tak to si buď jistej, kámo…“

Krhonoška po chvíli povídá velice neslavně a nenadšeně:

„Tak to pojedem za Halejevem, no…“

„Jo, přesně to jsem chtěl říct.“ Odtušil Vždytroška a zabalil to zboží. Donk si náhle jaksi uvědomil, že ho něco tíží v kapse. Když to Vždytroška opatrně sbalil, tak to dal do igelitky

a všichni tři šli zase k autu. Vlastně tak trochu čtyři. Odjeli.

Zastavili u mostu přes řeku, ne přímo na něm. U něj. Nikdo tam nebyl. Jenom tma.

„Musím se vychcat,“ povídá Krhonoška.

„Oukej…“ Odvětil Vždytroška. „Hele, počkej tady, jo?“ Promluvil po chvíli a otočil se na Zinpalu v Donkově těle, který teď seděl vzadu.

„Ja půjdu taky… Čeká nás ještě dlouhá cesta a znáš Halejeva. Je tak lakomej, že by za použití záchodu chtěl nejspíš všechno tohle“ a ukázal igelitku. „A nedal nám za to nic!“ Zasmál se vlastnímu vtipu a vylezl z auta. Igelitku nechal na svém místě. Zinpala koukal na tu igelitku. Sáhl do kapsy. Nahmatal kovový předmět.

„Tak tohleto bylo takový těžký, jo…?“ Řekl Donk. „Co to je?“ Zinpala mlčel. Ani na nic konkrétního nemyslel. Jen poslušně seděl. Hleděl ven. Skrz okno automobilu. Byla černo černá noc. Krhonoška už byl zřejmě hotov. Šel zpět z křoví, kam si zalezl. Po cestě minul s naprosto vážným výrazem Vždytrošku. Ten naproti tomu šel přímo na most. Stoupnul si

na okraj.

„Hele! Jsem mistr světa!“ Zahulákal a pustil to. Musel to být vydatný proud. Trvalo mu to. Krhonoška to pozoroval. Nešel zpět do auta. Zastavil se pár metrů před ním a otočil se. Opět se začal vzdalovat. Směrem k Vždytroškovi. Když byl pár metrů od něj a několik metrů od auta, Donk si uvědomil, co to svírá v ruce. V kapse. Ten kov. To byla…

Ozval se výstřel. Donk tomu nemohl uvěřit. Chvíli vůbec nevěděl, co se to stalo. Co se vlastně stalo?!

„Co?!“ Zmateně kváknul Donk. Zinpala mezitím vystoupil z auta.

„Proboha, co to děláš?! Honem ujeď! Uteč tomu cvokovi!“ Křičel. Nepomohlo mu to. Zinpala jakoby neslyšel. Přišel ke Krhonoškovi, který se skláněl dolů. Z okraje mostu. Chtěl se asi naposledy kouknout na Vždytrošku.

„No jo… Tys byl vždycky trošku magor…“ Povídá potom. Zinpala vytáhl revolver. Donka na vteřinu překvapilo, jak je malinký. Představoval si ho větší. Krhonoška se otočil. Ještě se stačil podivit. Udělat nechápavý výraz. Kov mu chladně dýchnul do tváře. Pak se ozval druhý výstřel. Krhonoška se sesul na hrazení mostu. Nicméně nespadl do vody jako Vždytroška.

„C…co to…?!“ Blábolil Donk. Zinpala přešel ke Krhonoškovi. Z hlavy, kde byla čerstvá rána, mu crčela krev. Oči otevřené a zvrácené vzhůru. Donk by se dávno pozvracel. Být to on. Popravdě, možná to ještě udělá. Jestli mu Zinpala někdy vrátí tohle tělo. Skopl ho dolů

do řeky. Byla tma. Nikde nikdo. Jen Donk a ten šílený Zinpala v jeho těle. V jeho hlavě.

„T…ty… Ty… Já? Tys ho zabil!“ Křičí Donk.

„Neřvi, je to dost nepříjemný…“ Pomyslel si Zinpala. Dále stál a hleděl do dáli. Po proudu té řeky.

„Tys ho zabil! Proč?!“ Nedal si říct Donk.

„Podívej. Musel jsem, on… Oni dva věděli jako jediný co jsem udělal.“

„T…tys ho zabil!“ Opakoval Donk v šoku. „Proč?!“ Pokračoval, „co jsi udělal?“ Zeptal se pak. Nevěděl, co se dozví.

„Zabil jsem Kusíma.“ Myslel si úplně v klidu a relaxovaně Zinpala.

„Co?! Proč?! Koho jsi ještě zabil?! Já jsem zabil…? Ne ty!“ Měl v tom trochu zmatek Donk.

„Ale už by ses vážně mohl uklidnit, ne?“ Řekl nahlas Zinpala. Asi aby tomu dodal důraz.

„Musel jsem… Vždyť on se podělal a šel na policii. Naštěstí tam byli tihle dva géniové… Tak jo, uznávám, byla to chyba, dělat to takhle před nima… Ale teď už není nikdo, kdo by to věděl.“ Zinpala si dal krátkou pauzu na vrácení revolveru do kapsy. „Kromě toho, za jak dlouho myslíš, že by to zkusil znovu?“

Náhle se Donkovi dovybavil celý sen. Byl to jeho oblíbený bar, ve kterém stál. U dveří Kusím, on u Krhonošky. Právě spolu něco dořešili, to bylo vidět. Jejich ruce se na chvíli setkali dole. U pasu. Mezi nimi se modře blýsklo cosi lesklého a studeného. Zinpala si ten předmět dal do kapsy. Donk už věděl, co to je. Vždytroška stál vzadu. Nikdo další. Zinpala v jeho těle pak přešel ke Kusímovi a povídá:

„Hele pojď na chvíli ven Kusíme, chci ti něco ukázat,“ položil mu ruku na rameno.

Kusím se podíval na dva policisty. Ti si něco špitali a při tom pokukovali po Kusímovi. Usmívali se, posmívali se? Pak se podíval na Zinpalu.

„Proč…?“ Zeptal se s porozuměním ve tváři…

„No, protože ti chci něco ukázat, ne?“ Řekl a usmál se Zinpala. Poté Kusím se svěšenou hlavou pomaličku vyšel. Zavřely se za nimi dveře. Oni stáli venku. Ovanula je zima. Osvítila je tma.

„Proč to musíš udělat?“ Zeptal se Kusím zády k němu. „Myslel jsem, že jsme přátelé…“ Řekl hlasem zastřeným vzlyky. Náhle se otočil a Donk spatřil v jeho očích slzy. Poté Zinpala vytáhl revolver. Kusím zavřel oči a odvrátil hlavu. Pak už byla úplná tma, slyšel ještě zvuk toho výstřelu. Ten zvuk si pamatuje dobře. Ten zvuk ohlašující konec něčího života. Konec.

„Dej to ode mě!“ Křičel Donk. „Dej to ode mě! Vyndej to z tý kapsy!“ Hysterie. Byl absolutně bez sebe.

Zinpala se zasmál. Částečně i nahlas. „Ale Krhonoška mi usnadnil práci… Co?“ Snažil se asi odlehčit situaci.

„Ne, vážně… tohle se nedá dělat ve dvou, ve třech, nebo dokonce ve čtyřech. Na to musí bejt člověk sám. Vždytroška to nevěděl. Kdežto Krhonoška už zjevně něco začínal tušit.“ Ten hlas opět zněl dost pobaveně. Ten hlas Zinpalových myšlenek.

„Jakou práci sakra?! Tomu říkáš práce?! Tomuhle?!“

„Když sis užíval ty peníze, nevadilo ti to.“

„Nech toho! Vrať mi moje tělo! Vrať mi moje tělo a jdeme na policii! A všechno jim řeknu. Počkej…“

„Ty to nechápeš… Ty už tady nerozkazuješ. Ty. Tvoje duše je mým vězněm.“

„Co jsi zač?“ Strach…

Zinpala se zasmál. „Ale na to se mě ptáš už po… Několikátý…“ Smál se. „Zkusím ti to vysvětlit. Všechno v přírodě má určitou formu. A ta forma se jenom neustále mění. Nic nemizí. Nic se neobjevuje jen tak.“ Pak byla jeho mysl chvíli zticha.

„Nic?“ Vydal po chvíli nahlas unavené vzdychnutí a začal se otáčet zase k autu. „Máš snad dojem, že vědomí by se mohlo objevit a pak zase zaniknout jen tak?“

„Co?! Co?! Co sakra?! Co to meleš?!“Křičel pomateně Donk. V šoku, neschopen činu, slova, myšlenky…

„Hmm… K filozofickým výšinám jsme zjevně ještě nedospěli, koukám. A kdo ví, třeba kecám, že jo…“ Zinpala v Donkově těle šel k autu.

„Víš co? Tumáš, ty hrdino… Chci vidět, co uděláš.“

Donk opět získal kontrolu nad svým tělem. Ihned se roztřásl. Skoro spadl. Podlomily se mu kolena. Udělalo se mu zle. Neodvažoval se otočit a jít se podívat k řece. Na dvě mrtvoly. Byly tam. To věděl. Držel se za břicho a šel. Ne! Utíkal k autu. V zádech měl totiž smrt.

Děs!

Co mohl dělat? Co jiného udělat, než prostě odjet? Sedl do auta. Nastartoval a jel. Jel jako šílenec a vůbec nevěděl kam. Chtěl jen být pryč z toho místa. Vůbec nevěděl, kde je. Uháněl k městu? Alespoň se tak domníval. Chtěl jet do města. Co nejrychleji. Vyhledat pomoc. Pomoc! Za chvíli narazil na značení. Jel správným směrem. Už jen chvíle, jenom chvilka… To je teda průser! Bože!

„Hele… Snad si nemyslíš, že tě nechám jít na policii, co?“ Řekl hlas v jeho hlavě. Snažil se Zinpalu ignorovat.

„Halóóó…“ Jemně se připomněl Zinpala medovým hlasem. Při tom se smál.

Donk se rozplakal. Plakal za volantem. Musel vypadat směšně. Vůbec nic nechápal. Nevěděl, co s Kusímem dělali, že ho musel… Že ho musel Zinpala zabít. Nevěděl, proč zabil toho policistu. Nevěděl proč? Proč se to děje?!

Beznaděj! Hrůza!

„Buď zticha!“ Zařval na plno. Už jen kousek. Věděl, že všechno, co udělá je teď zbytečné… Jen kousíček a je ve městě, alespoň to zkusí.

Zinpala s ním hrál ošklivou hru.

Nakonec s autem zastavil před policejní stanicí. Zinpala si to zřejmě opravdu vychutnával.

„Víš… Zkusil jsem to s tebou. Ale ty seš jen další posera!“ Zařval Zinpala tak, až se Donk opravdu lekl.

„Ať mě zatknou. Zavřou a nepouštěj…“ Vzlykal Donk. Složil ruce na volant. Uslzený obličej mezi ně.

„Ale to bys mi to celý zkazil… Podívej. Já nechci bejt žádnej velkej gangster. Jenom docela maličký Zlodějíček. Který jednou za čas, třeba jen tak. Ze sportu…“ Pak bylo chvíli ticho. Ach, to božské ticho. Donk si ty vteřiny mohl vychutnat.

„Někoho odpraví!“ Zařval Zinpala potom a zasmál se. Donk se opět lekl. Vystresovaný. Zničený.

Blížilo se to už dlouho. Jako hodně tvrdý kámen, co letí a pak přistane na něčí hlavě. Jenom netušil, že to uhodí s takovou silou. On to věděl. Musel to vědět. Už od chvíle v tom obchodě. Od chvíle, co se dozvěděl, že to byl vlastně on, kdo vykradl ten krám s oblečením. Už tehdy věděl, že tohle zle skončí. Nepřipouštěl si to. Jakoby to ani nechtěl vědět. Teď viděl, že to byla zbabělost. Měl najít pomoc, dokud byl čas. Ty peníze. Lyra. Byla to moc velká lákadla. Moc velké odměny na to, aby se ptal po jejich původu. Zavíral předtím oči.

„Je to moje chyba, no jistě…“ Řekl si pak nahlas. „Jsem k ničemu. Vždycky jsem to věděl.“ Propadl sebelítosti.

Lyra. Lyra… Och, jak se mu stýskalo. Lyra… Najednou ho něco napadlo. Věděl, že na to nesmí myslet moc zpříma. Jinak by to Zinpala odhalil a zase si vzal jeho tělo. On na to vlastně ani nemyslel. Nebyl to vlastně nápad. Snažil se na to nemyslet. Zvedl hlavu. Otřel plačtivý obličej do rukávu.

„Tak, co teď?“ Ptá se Zinpala. „Hm? Co uděláš? Půjdeš tam? …Ne… Ty dobře víš, že to nesmíš.“ Řekl úsměvně a dobrácky. Donk jenom tak zkusmo položil ruku na kliku. Zkusil zabrat. Marně. Ruka mu dala facku. No opravdu. Normálně ho propleskla.

„Nedělej blbosti. Teď nastartuj a jeď domu. Jdi ke své ženě. To přece chceš! Já to zboží zejtra předám Halejevovi, až budeš spát a nikdo nemusí nic vědět. A ty si pak můžeš užívat peníze, jako vždycky…“ Jakoby poplácával po rameni někoho, komu právě umřel pes. Donk jen koukal před sebe. Už skoro svítalo. Koukal skrz okno na policisty, co asi šli domů z noční služby. A potom na ty čerstvě vyspané, co jdou zrovna do práce. Donk nastartoval, zařadil zpátečku. Jel domů.

Přijel před svůj dům. Svůj vchod do paneláku. Lyra byla nahoře. V desátém patře. Bylo časné ráno. Už bylo světlo. Bylo dobře vidět. Lidé začínali chodit po cestách. Ulice se začínaly plnit, zavládl všeobecný ruch. Jen vyjel výtahem nahoru. Odemkl. Stále on. Stále sám sebou. Lyra spala v posteli, kam bylo vidět rovnou z předsíně. Její bříško, kde byl jejich synek či dcerka. Zvedalo se a zase klesalo v pravidelném rytmu. Donk se zul v předsíni

a potom šel potichu do obýváku, kde Lyra spala. Zcela bezmyšlenkovitě položil mobilní telefon na poličku. Zinpala si nevšiml, to je dobře. Koupil si ho, protože Lyra se pořád ptala, kde má mobil. Jemu se nechtělo vysvětlovat, že ve chvíli, kdy to trochu nezvládl, ho prodal za láhev pálenky. Tak si prostě koupil nový. Docela pohodlné řešení, pro někoho, kdo má zrovna po ruce asi deset tisíc. Šel k posteli. Chvíli ji pozoroval. Je tak krásná. Pak šel ještě blíž. Dotkl se jejího břicha. Pak jí pohladil po tváři. Vydala blažené zavrnění.

„Kolik je hodin?“ Zívla. Při tom měla zavřené oči a usmívala se. Byla tak krásná. Tak bezstarostná. Tak bezelstná… Donkovi vhrkly do očí slzy. Uvědomil si, co právě udělal, a že to vlastně vůbec udělat nechtěl. Už jako malý často utíkal mamince pod sukni, tohle bylo podobné. Popravdě ani nevěděl, co dělá. Asi ho to tam prostě táhlo, protože mu tam bylo dobře. S Lyrou. A on zoufale potřeboval, aby mu bylo dobře. Nebo alespoň lépe. Táhlo ho to k Lyře. Nebo že by Zinpala? To on mu to napověděl ve chvíli, kdy nevěděl co dělat. Jenže, co když si zase vezme jeho tělo?

„Je… Je půl sedmé“, vážně to nevěděl. Nicméně hádal tak, podle toho, že před chvílí vyšlo slunce.

„Aha…“ Teď otevřela oči a spatřila jeho mokrý obličej. Jeho slzy. To jak se nad ní sklání. Výraz se jí zkroutil do jakéhosi soucitného nerozumění. Ano nevěděla…

„Co se stalo?“ povídá.

„Sleduju tě. Všechno vidím a slyším…“ Povídá Zinpala pobaveně. Donk zavřel oči. Lyra pak vstala a šla si do kuchyně napustit trochu vody.

„Ale nic…“ Řekl Donk, již normálním hlasem.

„Tak fajn… Pojď si lehnout,“ vracela se z kuchyně a až teď si asi všimla jeho džínů.

„Tys někde byl?“ Ptá se.

„Šel jsem se projít…“ Odvětil Donk.

„Hodnej kluk…“ Říká Zinpala.

„Víš, takový pohyb po ránu, tě dokáže skvěle nastartovat a k tomu jsem se asi trošku zpotil.“ Blábolil Donk, co ho napadlo. S trapným výrazem.

Lyra se na něj nevěřícně podívala a potom se usmála. Šla k němu. Objala ho. Donkovi vhrkly už druhé slzy do očí.

„Mám ráda tyhle tvý nesmysly…“ Říká. Ruce ji sjely k pasu. Tam, kde měl tu…

„Co to je?“ Ptá se Lyra. Opatrně to vyndala z kapsy. Jeho kapsy. Držela to v ruce. Oproti její malinké ručce byla ta zbraň zase docela velká. Převracela ji.

„Donku, co to je?“ Ptá se celkem oprávněně a nervózně Lyra. „Na co to máš?“

„Teď mě dobře poslouchej.“ Bylo mu jasné, že to musí říct co nejrychleji a zároveň si moc nerozmýšlet, co řekne. Jinak by ho Zinpala dostal, dřív než by to stačil všechno říct.

„Zabil jsem dva lidi, možná víc…“ Chytil ji za ruce. „Ale na tom nesejde, musíš zavolat policii, mobil je na polici…“ Ucítil zvláštní tlak v hlavě. „Já… Já… Už není čas. Jdi na chodbu a zabouchni za sebou!“ Ucítil vyčerpání. Trochu se to podobalo tomu, co pociťoval tak často, když tohle začalo. Zinpala byl opět u kormidla.

„Ne!“ řval Donk v hlavě.

Zinpala se rozkoukal. Pak s úsměvem vrazil facku Lyře. Do toho krásného obličeje. Krásného a znepokojeného. Spadla na postel. Držela se za břicho, aby se děťátku nic nestalo.

„Ne!“ Řval Donk pořád.

Můžeme to připsat na vrub jeho roztržitosti? Nepříčetnosti? Hlouposti? Ale co měl dělat jiného? Na policii by mu Zinpala jít nedovolil. Nějaký kolemjdoucí by mu to nevěřil

a Zinpala by převzal kontrolu, jen co by o tom Donk začal. Takže co? Ke všemu se zdálo, že Zinpala už ani nepotřebuje spát. Kolikrát kvákal celý den a v noci se věnoval, jak vidno nelegálním aktivitám. Tohle byla doslova jediná možnost. Udělat všechno proto, aby přestal dávat pozor. Tak, že na to nebude myslet. Potom to co nejrychleji a s co nejmenšími nároky na mozek všechno říct. Kromě toho nevěděl, kdy si zase vezme jeho tělo a kdy mu ho vrátí. Ano. Dobře. Bylo to sobecké rozhodnutí. Hrdina by si to nechal pro sebe a žil s tím. Jenže Donk nebyl hrdina.

„C…co… To má bejt?“ řekla potichu, roztřeseným hlasem Lyra.

„Tohle jsi pěkně podělal, kámo!“ Řval tentokrát úplně nahlas Zinpala. Sehnul se pro pistoli, která dopadla na zem s těžkým zaduněním. Dopadla, když Zinpala rozdával rány. Lyra se třásla na posteli. Držela se za břicho a vzlykala.

„Jestli jsi něco udělal dítěti nebo mý ženě…!“

„Jo blá blá blááá… Tak co?“ Řekl zase úplně nahlas Zinpala.

„S… S kým to prosím tě mluvíš, Donku?“ Vzlykla potichoučku Lyra. Podívala se mu do očí. Tehdy neviděla svého muže. Viděla v těch očích zvíře. Ďábla.

„Co uděláš? Zabiješ mě? Protože to by udělal chlap. Ty máš bohužel k chlapovi daleko. Beze mě bys nebyl nic. To já z tebe udělal to, co jsi. Já na tom mám hlavní zásluhu.“ Řekl potom. „Beze mě, bys byl jenom srab, co se spíjí do němoty v putyce někde na kraji světa…! Nikoho bys neměl. Nic bys neměl! A takhle se mi odvděčíš?“

„Nedělej to…! Přestaň!“ Řval Donk.

Zoufalství! Bezmoc!

Řval tak moc, že se Zinpala chytl za hlavu. Za Donkovu hlavu. Na chvíli jakoby se mu ho podařilo ovládnout. Podařilo se mu ovládnout zlo, jež se v něm usídlilo. Potom však Zinpala zvedl ruku s revolverem a zamířil na Lyru.

„Budu jí muset zabít… A můžeš za to ty. To tys jí to musel vykecat!“ Lyra se lekla.

Strach!

Srdce jí na sekundu snad přestalo bušit!

Hrůza!

Už jen plakala. Jen vzlykala. A mezi vzlyky bylo slyšet tiché sténání:

„Ne… Ne… Prosím, vždyť čekám tvoje dítě.“

Donk byl vyděšený. Lyra byla vyděšená. Z toho strachu však povstala Donkova vůle. Která nebyla nikdy nic moc. Zinpala nemohl. Nemohl zmáčknout kohoutek. Donka to stálo veškeré mentální síly, aby ho udržel. Nakonec Zinpala naštvaně zahodil zbraň do kouta. Šel k Lyře, dal jí další facku. A další. Lyra krčíc se na posteli se snažila bránit rukou. Oběma rukama. Jenže rány lítaly zleva, zprava, zepředu. Nestíhala to. Náhle Zinpalovi přilétla jedna rána

do obličeje. Na chvíli přestal. Lyra už byla skoro v bezvědomí.

„Tak jo…“ Otočil se od postele a rozhodil rukama. „Přišel jsi na to, jak převzít kontrolu, když nejsem pozorný.“ Řekl Zinpala a v tu chvíli Donk získal své tělo zpět. Teď už úplně. Nemohl tomu uvěřit. Měl zase své tělo. Dokázal to!

Nevěděl však jak dlouho mu to vydrží. V rychlosti se ohlédl. Lyra byla domlácená na posteli. Napůl v bezvědomí. S modřinami po celém obličeji. Tiše štkala.

„Miluju tě, víš…“ Ne. Na nějaké vysvětlování teď nebyl čas. Dítěti nic není a modřiny se zahojí. Bude v pořádku. Bude to v pořádku…

„Miluju tě.“ Věnoval jí poslední pohled. Poslední. Opravdu poslední? Pak rychle vyběhnul z bytu. Klíče nechal uvnitř a zabouchl za sebou. Zvažoval, co se chystá udělat. Možná se poprvé v životě zachová jako hrdina. Možná ano. Poprvé a naposled. Rychle vyběhnul schody. Nahoru. Ještě výš… Chtěl si být opravdu jistý účinkem. Nakonec vylezl na střechu. Oslnilo ho slunce. Ovanul ho jarní větřík. V těchto panelácích ani nebyl průchod uzamčen. To může být nebezpečné pro děti. Blesklo Donkovi hlavou. Děti jichž už se nedožije.

„Ne, nesmím…“ Řekl si. Protože se nechtěl zase litovat. Nemohl se zase litovat. Nebyl na to čas.

„Tak jo… Klidně to udělej. Mě tím nezničíš.“ Mluví Zinpala do Donkovy hlavy.

„Najdu si někoho dalšího. Třeba tvojí ženu! Vypadala dost zničeně… Že se nestydíš. Mlátit holky! Fuj! To se dělá?!“ Zahulákal Zinpala v Donkově hlavě a opět zazněl ten hrozný ryk, v podobě jeho smíchu. Zafoukal vítr. Kolem prolétli ptáci. Ucítil ten chlad. Byl to chlad toho vichru zde na střeše? Nebo chlad smrti? Svítilo slunce, ale přesto bylo stále chladno. Donk šel k okraji. Pohlédl dolů. Tak takhle to skončí? Byla to výška. Náhle mu hlavou prolétla vzpomínka na to děvče. To se také zabilo. Také skokem z paneláku. Tehdy to nechápal.

„Jo tak! Tuhletu čubku jsem potkal v jejích patnácti…“ Zinpala se lehce pousmál. „Byli jsme spolu pět let. Chodila za psychiatrem. Brala léky. Moc jí nepomohly, co říkáš?“ Zahřměl smíchy. „Ale mám na to moc hezký vzpomínky. Zajímavý je, že některý léky působí stejně jako drogy nebo alkohol.“ Chvíli asi přemýšlel.

„Víš, jak mi říkali? S tím psychiatrem?“ Čekal.

„Vícečetná porucha osobnosti.“ Řekl se zřetelným pohrdáním.

„Teda, tři jména jsem ještě nikdy neměl! No, komu se to poštěstí, co?“ Zahekal smíchy. „Připadal jsem si jak nějakej podělanej Wolfgang Von, jako nějakej umělec, ty vado…!“

„Jo, to je moc zajímavý…“ Řekl nepřítomným hlasem Donk.

„Hmmm…Ty jsi hrozně negativní…“ Ticho. Jen zvuky, co doléhaly z ulice. Jakoby z velké dálky. Skučení větru… Čas jakoby se zastavil.

„Ale s jednou věcí jsem si teda lámal hlavu dlouho. Proč tě nikdy nebolela hlava?“ Mlčel.

„Alkohol totiž způsobuje rychlejší spalování duševní energie. Proto je ti tak teplo, když se opiješ. Proto je ti tak dobře. Je to jako, když se protrhne hráz. Mě potom stačilo si pod ní lehnout a otevřít pusu.“ Řekl Zinpala sametovým hláskem. „S drogama je to stejný…“ Vysvětloval.

„A proto tě druhej den tak bolí hlava. Mozek se snaží získat energii, kterou ale nemá odkud vzít!“ Chvíli bylo ticho.

„Neumím si to vysvětlit jinak, než že ty máš té energie zkrátka tolik! Jsi jako poklad!“

Donk ho napůl poslouchal a stál už na okraji. Na okraji propadliště dějin. Na okraji útesu, na jehož dně ho čeká jisto jistá smrt.

„A už jsi byl můj. Krmil jsem se tvojí energií a postupně jsem tě mohl ovládat stále častěji. Pak už jsem nepotřeboval ani spát!“ Zakřičel Zinpala.

„To byly hody…“ Řekl pak. „Opravdu moc dobrý. Bylo mi s tebou fajn.“ Zakončil svůj monolog Zinpala.

Neslyšel. Zavřel oči. Vnímal jen tlukot vlastního srdce. Buch buch… Buch buch… Buch buch…

Krok.

Letěl dolů. Dopadl… Ihned se kolem něj seběhl hlouček zvědavců.

Donk jim to chtěl povědět. Snažil se. Chtěl je varovat, říct ať utíkají! Nešlo to.

Bylo moc pozdě.

Ústa se mu zalila krví. Zatmělo se mu před očima.

Pak z Donka. Totiž z jeho těla vylétlo cosi zkaženého a bílého, ne však zářivého. Prostě jen bílého a celkem dost nechutného. Ze všeho nejvíce to připomínalo plíseň. Ale lidé to neviděli. Neviděli, jak se to souká ven a jak to potom vstupuje do mladíka s rozpíchanou paží. Kdyby to viděli, utíkali by.