Nahráno 2.10.2016

Odkaz na stažení

Lok

„Stopa. Šlápota.“ Řekl Lok a zasněně koukal do stolu, u kterého stál.

„Nemůže to být šlápota, vždyť v týhle oblasti jsme ještě nikdy nebyli!“ Odvětil nahlas Rokli a švihl se složkou o kovový stůl. Vypadli z ní fotky, na kterých byla zřetelná stopa v rudém písku.

Dokonce i s podrážkou!

Lok pak zdvihl pohled a podíval se mu do očí.

„Vím, co chceš říct a neříkej to…“ Rokli z nějakého důvodu nechtěl připustit, že by to mohlo být možné, že by to mohlo být skutečné. Lokovy názory sice znal, ale jemu vždycky přišli trochu praštěné. Přešel k oknu. Jeho kancelář byla pěkně prosvětlená od slunce. Prohřátá. Měl vůbec hezkou kancelář. Lokovi by se také taková líbila. Trochu ho mrzelo, že ji nedostal on.

„Rokli, je to jasné…“ Řekl Lok a popošel od stolu k němu. Rokli hleděl z okna zády k němu a nic neříkal.

„Ještě nikdy. Na té planetě ještě nikdy nikdo nestál.“ Pronesl Rokli skoro šeptem a při tom hleděl z okna.

„Co jiného by to bylo?“ To bylo právě zatěžko říct jim oběma. Nicméně Lok čekal, že jako vědec Rokli přijme jasné důkazy a bude s ním za jedno.

Jako by ho neznal už od mala.

„A ta stopa tam může být miliony let… Na té planetě není žádná atmosféra, není tam nic, co by ji rozfoukalo. Možná, že tam nikdo nestál jen za nás. Za tu dobu co existujeme.“Ticho. „Za tu dobu co existuje lidstvo… Tedy na této planetě.“ Rokli vzdychl. Jen tak, prostě zády k němu.

„Podle mě je to důkaz, že země byla oseta. Že naši dávní předkové přilétli od někud seshora. Možná, že na tý planetě něco zkoumali nebo hledali. Museli mít vědomosti, o kterých se nám ani nesní…“ Povídal vzrušeně Lok.

„Třeba někde ještě existují!“ Samým vzrušením mu přeskakoval hlas, jako nějakému pubescentovi.

Rokli se otočil s otázkou: „A co se s těma vědomostma stalo, prosímtě?“

Lok úplně bezradně a úplně nevinně pokrčil rameny. „Možná jsme je prostě zapomněli. Možná se ztratily v průběhu věků. Válek… Nepokojů… “ Tuhle diskuzi už vedli dřív.

Rokli si povzdechl. „Ta stopa je podivuhodně malá. Naše skafandry jsou mnohem větší. Nemůže to být od nich.“ Povídal potichu a již o něco více rezignovaně.

„No právě.“ PřitakalLok.

„Nemůže to být stopa!“

„Podívej… Šance, že by se někde ve vesmíru, vyvinula bytost jen vzdáleně humanoidního charakteru je přece mizivá a asi se shodneme na tom, že takovýto tvar nemůže být přírodní.“ Lok jakoby chvíli koukal jak to Roklimu dochází.

„Můžou mít třeba dvacet rukou a čtyři nohy… Můžou mít padesát očí… A nebo nemusí mít vůbec nic, co by připomínalo naše oči, nohy a ruce. Můžou mít smyslové orgány založené na něčem úplně jiném… Můžou být malí, velcí… Inteligentní, neinteligentní… Zelení, růžoví. “

Lok se nadechl. „A tak bych mohl pokračovat… Vždyť to znáš… Život umí být rozmanitý.“

„Ano…“ Povídá Rokli trochu zklamaně.

„Tak vidíš. Moje teorie je správná.“

Bože…! Byla celou tu dobu správná! Teorie o pradávných astronautech! Tohle až Lok řekne doma. Ne… Až to řeknou celému světu. To bude něco. Něco!

Když přišel domů, byla už tma. Přišel do jejich domu. Bydlel s mladším bratrem, jejich rodiče zemřeli, na dovolené před šesti lety. Nikoho jiného neměli, tak zůstali spolu.

„Brácho! Něco ti musím říct!“ Křičel Lok už ode dveří a přešel do kuchyně, kde seděl jeho bratr u stolu… Vypadal zkroušeně. V ruce měl otevřený dopis.

Hleděl do stolu.

„Co se stalo?“ Zeptal se Lok.

„Povolávací rozkaz…“ Smutně odvětil Qads. Lok si pomaličku sedl ke stolu na protější židli. V tom nejsoucitnějším porozumění jakého byl schopen.

„To mi zkazí úplně všechno… Školu… “ Qads pohlédl na Loka, v jeho očích se snoubil smutek s rozhořčením. „Sáru… Jak dlouho na mě bude čekat? Co myslíš?“ Trochu naštvaně.

„No to nevím… To je mi líto brácho…“ Vážně bylo. Na tento život už si Lok za posledních šest let zvyknul. Sice byl známými pokládán za podivína – nemít v tomto věku partnerku, spokojenou rodinu, auto na leasing a každý rok nejezdit na dovolenou, bylo zkrátka pokládáno za zvláštní až podivné. Což je na jednu stranu trochu zvláštní až podivné!

Lokovi celý život připadalo, že sem tak trochu nepatří. Že se měl narodit někde jinde. Nejlépe na jiné planetě. Proto je také začal zkoumat. Myslel si, že tenhle život mu nepatří. Že není pro něj, že je to život někoho jiného. V dětství se mu často zdávaly takové sny, jako že před jejich domem přistál vesmírný koráb. Bytosti, které z něj vykročily, však nepřišly ubližovat. Nýbrž vzaly ho na krásnou planetu, plnou stromů a zvířat a vody. Žel bohu, Lok vyrostl a mimozemšťané nikde. Místo toho se potácel někde na hranici pocitu viny z toho, že nedokáže bratrovi, který stále lítal v nějakém průšvihu, dost dobře poradit a svých vlastních, živých fantazií, které ne a ne se stát realitou.

„Jo… To nevíš, ty šťastlivče…“

„Co? Já nemůžu za to, že jsem užitečnější tam, kde jsem…“ To, že to nevyznělo nejlépe, si Lok uvědomil až potom.

Qads, jeho bratr, se pak zvedl ze židle. Zvedl se tak rychle až židle poodskočila. Odešel. Vzal si boty a kabát, byl totiž nezvykle chladný jarní večer a šel. Někam ven.

Qads to měl těžké. Od smrti rodičů byl pořád v jednom kole. Škola, práce, práce, práce a zase škola. Neodpočinul si. Ani na chvíli. Jediné vysvobození ze starostí běžného života představovala Sára. Poznal ji před rokem, jen tak na zastávce. Cestou do práce. Lok vždy uvažoval, jak to tihle lidé dělají.

„To jí řekl čau a ona řekla čau… A potom řekla, nechceš moje číslo?“ Uvažoval jednou. „Fakt je to tak jenoduchý?“Pak své hypotézy radši odsunul stranou a věnoval se práci.

No zkrátka to nevěděl. A to měl jednoho takového člověka doma! Jenomže ve vztazích a v lidech se moc nevyznal.

Pak ještě zvedl ze země papír. Ten dopis, co upadl, když se bratr tak rychle zvednul. Sednul si. Četl si ho. Nezlobil se na bratra, že mu to vyčítá. Nemohl by se zlobit, na každém viděl pouze to dobré.

A zvíře! Nagie…

Náhle se jako duch v pokoji objevila. Bratrův pes, byl to kříženec kdoví čeho s kdoví čím. Byla hubená a vysoká. Nejspíš měla lovecké geny. Uměla tak moc vrtět ocasem, že házela vždycky celým kostnatým zadkem. Sem, tam… Byla hyperaktivní a dost střelená.

„Nagi… Pojď sem,“ řekl Lok tiše. Nagie přiběhla nadšeně blíž s vrtěním ocasu a začala mu olizovat nataženou ruku.

Jak jen to ti psi dělají… Že dokážou rozveselit.„Co? Jak to děláte?“

To proto jí také bratrovi před šesti lety, když zemřeli rodiče, přivedl.Nagie totiž rozumněla lidské psychice lépe nežli Lok. Nebyla to úplně profesionální zooterapie či snad přímo canisterapie, ale svůj účel to splnilo.

„Tak naši zemi už taky zatáhli do války.“ Řekl Lok.

„Vidíš to Nagi… Já nevím, co proti sobě mají, ale tvůj páníček se asi půjde bít za věc, o které prd ví… A která se ho navíc vůbec netýká…“Povídá Lok. Ledabyle odhodil dopis někam na stůl, pak si rukou podepřel bradu.

Nagie se smutně koukala s hlavou na jeho koleni. Jako by mu rozuměla.

„Ale proč ti to říkám…“ Proč jí to říkal? Protože i jemu Nagie rozuměla lépe nežli kdokoliv jiný?

Druhý den v práci s kolegy diskutovali nad fotkou té stopy.

„Tak co myslíš?“ Povídá Rokli a ukazuje obrázek Lowejovi. Lowej, byl šéf výzkumu. Lok jenom přihlížel.

„To co si já myslím, není tak důležité. Ale jestli to chceš vědět, tak je to bomba!“

Lok se usmál, pouze v duchu, ale samolibý úsměv pronikl částečně i na povrch. Tohle bylo dobré znamení. Znamenalo to, že Lowej v tom také vidí lidskou stopu. Rokli se nesmál. Místo toho se zeptal:

„Jak to myslíš? Né tak důležité?“ A pokukoval po Lokovi.

„No, myslím si, že důležité je, co si o tom budou myslet lidé.“ Odmlčel se. „Veřejný mínění…“ Vzhlédl od obrázku. „Chápeš?“

„Já to chápu… ale řekni to tady tomu fantastovi.“ Otočil se na Loka.

„Je mi líto, ale žádné veřejné ocenění nečekej. Možná peníze, aby ti zalepili pusu. Ale slávy se nedočkáš, kamaráde.“ Mlčel a znovu pohlédl na fotku. „Alespoň zatím ne.“

„Ale proč?“ Zeptal se dotčeně Lok, jakoby ho v tu chvíli nenapadl chytřejší dotaz…

„Já věděl, že z toho budou problémy… Už když jsem tu fotku a ten jeho nadšenej výraz poprvý viděl.“ Poznamenal Rokli a padl do židle, co byla za ním.

Lok se na něj podíval, ten však jenom pokrčil rameny.

„Vyděšený občan je poslušný občan. Vyděšený člověk slepě následuje každého, kdo se ujme vedení…“ Pronesl Lowej, který byl vždy o myšlenku napřed. Naneštěstí mu díky jeho inteligenci málokdy málokdo rozumněl. Takoví lidé jako například Rokli už se naučili to ignorovat.

„Jo… To moc nechápu,“ řekl Lok zklamaně a oči mu sjely na podlahu.

„A hlavně slepě nakupuje.“ Dodal Rokli. Ten totiž měl pořád něco proti, obchodníkům, vládě, televizi i proti moderní společnosti a vůbec proti všem, poněvadž jeho ženu, která byla majitelkou zverimexu, před lety zabili na mezinárodní konferenci podnikatelů. Rokli se domníval, že to byla peněz lačná konkurence. Nikdy se to neprokázalo, ale on věděl své. Smutné bylo, že se z toho nikdy nevyhrabal. Nevyhrabal a bylo to na něm vidět.

„Jde o to, že oni z tebe udělají úplnýho pitomce…“ Řekl potichu Lowej.

„Máme přece důkazy, máme fotku!“ Zařval vzrušeně Lok, když si to uvědomil.

„Fotka je jako důkaz dost málo…“

„Jo, řeknou, že je to kravský lejno na poušti…“ Vložil se do toho Rokli a ruce měl složené za hlavou, s nohou přes nohu vypadal fakt docela pohodově. „Je to divný, ale uvěřitelnější, než že to je ze vzdálený planety.“ Řekl a velice přítomně sundal tu nohu a nahnul se směrem k Lokovi, který stál s Lowejem kousek stranou. Ten si prohraboval bradu, jako kdyby tam měl vous. Pak zřejmě seznal, že nemá a řekl:

„Představ si tu paniku, lidi rabujou obchody, na ulicích bordel, anarchie… Je třeba zachovávat určitou rovnováhu… To proto to nemůžou veřejně uznat, rozumíš.“

Lok, který nerozumněl ničemu, už jen kroutil hlavou a koukal do země.

„Samozřejmě paniku podporovanou naší drahou matkou televizí…“ Prohodil Rokli s úsměvem. Lowej na něj chvíli kriticky hleděl.

„Jo… O tom tady celou dobu mluvím.“ Odvětil Lowej. „Vědění nese odpovědnost a svět na takové zprávy není připraven.“ Zakončil pak pohnutě. Bylo vidět, že i on je smutný, že nebudou moci sdílet výsledky své práce.

„Proč myslíš, že tady máme pořád války? Ve dvacátým čtvrtým století…“ Dodal ještě za chvíli.

Lok už se na něj však ani nepodíval.

 

Qads

 

Když vyběhl z domu tak si to zamířil rovnou za Sárou. Nasedl do auta jeho bratra, vlastně to bylo jejich společné auto. Měli více věcí takto společných. To Qadse už také začínalo štvát. Toužil po normálním životě, s ženou, dětmi… Vlastním autem. Třeba i na leasing, ale bylo by jeho. Časem…

Aby mohli se Sárou jezdit každý rok k moři.

Možná neměl být na bratra takový. Přece jenom za to, že on do války nemusí, nemůže. Ano. Nemůže.

Bratr byl hodný… Dobrák. Byl to takový filantrop, že to snad ani nebylo možné. Trochu naivní, ale byl to dobrý člověk.

Nagie! Zapomněl se s ní rozloučit, než šel. Ach… ano. Ten pes. Bratr ho vzal z útulku před šesti lety. Byla mu věrným společníkem ve chvílích smutku i radosti. Prostě věrný přítel.

Zastavil před řadovým domkem číslo dvanáct. Tam bydlela Sára s rodiči. Byla už tma, ale to mu nevadilo. Potřeboval si s někým promluvit a jeho bratr nebyl zrovna moc stavěný na debaty tohoto typu. Když tu ze dveří vyšel Zavi. Kluk, se kterým kdysi chodila.

„A hele… To je ten blbeček.“ Nevraživost současných partnerů proti partnerům bývalým se projevila. Zevnitř byl slyšet smích.

„Tak ahoj, Zavi! Měj se!“ Pak bouchly dveře a Zavi scházel po schodech, ještě napůl otočený k domu. Ten sebevědomý krok. Ten jeho okouzlující úsměv… Qads mu do něj jednu vrazil.

Zavi začal krvácet z nosu.

„Co tu děláš, hovne?!“ Zeptal se nahlas Qads.

Zavi se krčil. Obě ruce si dal před obličej a držel se za nos.

„Au! Ty šmejde!“ Seskočil ze schodů a rozmáchl se po Qadsovi.

Minul.

Náhle ze dveří vyběhla Sára.

„Co to?!“ Křičí.

Zavi v tu chvíli upadl na zem a…

„On mě praštil… Jen jsem šel dolů ze schodů a on mě praštil! Kdo to je?! Ty ho znáš?!“ Řve hystericky, skoro brečí.

Sára přiskočila k němu a kontrolovala mu nos. Byl zlomený.

„Je zlomený… zlomený!“ A podívala se na Qadse. Ten se tvářil hrozně dotčeně.

„Zlomil jsi mu nos Qadsi…“

Poté zaběhla do domu a přinesla jakýsi hadr, utěrku či co.

„Počkej. Ošetřím ti to Zavi…“ Začala mu tu utěrku strkat do nosu.„Moc mě to mrzí…“

„Jo, to mě taky…“ Úkosem juknul na Qadse. Ten by přísahal, že na jeho tváři zahlédl usměv. I když těžko to rozeznat, v té záplavě krve…

Poté se zvedl ze země a chvíli stál na místě se zakloněnou hlavou. Sára zatím šla dovnitř.

„Budu muset na chirurgii, ty hovado!“ Syčí Zavi šeptem, když Sára odešla.

„Tak jim řekni, ať ti udělaj něco s mozkem. Třeba by ti ho mohli dát z prdele do hlavy, ne? Lékařská věda umí zázraky…“ Řekl v klidu Qads.

Sára vyběhla, v ruce měla telefon.

„Počkej, zavolám ti sanitku.“ Řekla a vymačkávala něco na dotykovém displeji. Ani se na Qadse nepodívala.

„Ne, díky. To vážně nebude třeba.“ Povídá skromně Zavi.

Sára na něj chvíli koukala.

„Seš si jistej?“ Vypadal už o něco lépe než před vteřinkou.

„Jo, dojdu si tam…“ Pak se asi pokusil usmát, ale moc mu to nešlo. Poté odešel.

Sára zůstala stát a nic neříkala. Qads popošel k ní. Otočila se od něj. Qads nic neříkal.

„Ty dobře víš, jak se moje rodina staví k násilí. A tohle uděláš? Přímo před naším barákem? Kromě toho co ti udělal?“ Hleděla při tom velice přísně někam do země. Její rodina, přesněji řečeno její otec měl tu smůlu, že byl celé dětství a celé dospívání terčem zavrženíhodného a šeredného posměchu kvůli svým ušním lalůčkům. Jednoduše byly nezvykle velké. Úplné plachty. V tom nejlepším smyslu slova… Později pracoval pro „Všeobecný svaz v dětství a dospívání šikanovaných“. Sářině matce se jeho boj za práva slabších líbil a zamilovala se do něj.

Qads nevěděl co na to říct, tohle byl pádný argument.

„Protože se potloukal kolem tebe.“ Vypadlo z něj potom.

„No a?“ Vyprskla Sára a podívala se mu do obličeje.

„No nic… Jenom, že nemá co dělat u celkem zadaný holky…“

„Prosímtě… Za den jsou v mý blízkosti desítky kluků… Zmlátíš každýho?“ Řekla už poněkud klidněji, viděla Qadsovu tvář, která byla zkroucená starostmi a strachem.

Chtěl zkusit nějaký vtípek. Pak si uvědomil, že by to mohlo vyznít nevhodně. Tak povídá:

„Povolali mě…“

„Kam? Kdo?“ Zeptala se Sára a koukla se mu do očí.

„Naneštěstí do boje…“

Sára se naň chvíli dívala. „Ach… To je mi líto…“ Qadse na okamžik napadlo, proč každý říká, že je mu to líto? Šla k němu a objala ho. Objímali se dlouho. Byl večer, tma a v ulicích chodilo málo lidí. Objímali se.

Lok

Loka to rozhodilo. Úplně. Nikdy takto nerozmýšlel. Ano.

„Proč jsou pořád války? Pche…!“

Jejich rozhovor mu prostě vzal páru. Při představě, že nebude moci prezentovat výsledky své práce světu, se mu už ani nechtělo pracovat. Šel tedy domů.

Před domem uviděl bratra jak venčí Nagii. Šel k němu blíže…

„Čau,“

„čau,“ odvětil bratr.

„Tak co Sára?“

„Ach… Rozešel jsem se s ní…“ Šel po chodníku pod rozkvetlými stromy a smutně se zatvářil.

Soucitné „hmm…“ Vystřídalo, „bylo to nutné? Nevíš na jak dlouho to je…“

Bratr se na něj podíval. „Nagi! Čekej.“ Křikl vzápětí na psici, která zrovna chtěla přejít přes silnici na druhou stranu, bylo tam totiž její oblíbené křovíčko.

„To je fakt.“ Na okamžik se odmlčel. „Na druhou stranu, nemusíme se trápit, ne? Brečela… Říkala, že počká. Vím, jak by to dopadlo…“ Řekl a vypadal zdrceně.

Nagie už se nemohla dočkat, až k ní přijde a dá jí povolení přejít.

„Tak to je jasný… Taky mě to mrzí… Ale co se dá dělat…?“ Položil pouze řečnickou otázku.

„Hmm…“ Bručel Lok dále.

„Ale tys mi včera chtěl něco říct, co to bylo?“ Lok měl radost, že už nemusí předstírat, že tomu rozumí. Protože to je evidentně normální. Tedy rozumět takovým věcem. O to více byl smutný, že mu musí říct:

„No ano… Ale dnes jsem podepsal prohlášení o mlčenlivosti.“

„Sakra! Blbej papír…“Pomyslel si.

„Hele nedělej zase takový tajnosti… Vím, že se tam jenom štracháte v těch… Věcech…“ Řekl už o něco veseleji Qads a vypadal, že mu došla řeč. Došli k Nagii a ta vystřelila přes silnici jako projektil.

„Jo, v těch věcech…“ Prohodil Lok.

Když o pár minut později přišli domů. Nagie hned nadšeně běžela do kuchyně, že si dá tu konzervu s granulemi od včera. Zazvonil však telefon. Lokův telefon. Kupodivu totiž bylo ještě na výběr, jestli si ho nechat implantovat do mozku, nebo mít tradiční typ v kapse… To je ten pokrok.

„Tak počkej… No jo… Já už jdu za tebou, jen se musím vyzout.“ Říká Qads. Nagie byla vskutku nedočkavá. „Hned ti to dám.“

Lok se od jejich diskuze odvrátil a povídá.

„Lok, prosím.“

„Dělej, pojeď do práce…! Ty vole šéf tě chce vidět… Je to naléhavý! Já tě chci vidět… tohle musíš vidět!“ Rokliho hlas zněl zvláštně, zmateně a vzrušeně. Lok ani nestihl nic říct a Rokli mu to položil. Vždyť tam teď byl. Co mu můžou chtít? Inu rozloučil se s bratrem a jel.

Vyběhl schody do kanceláře. Byli tam Rokli a Lowej. Koukali do notebooku.

„Čau…!“ Řekl Rokli, „pojď sem… Pojď se podívat…“ A oba muži mu ustoupili stranou.

Na obrazovce byla mužská tvář, tedy. Alespoň jí to připomínalo. Byla hubená a protáhlá, ale jinak vcelku lidská. Něco řikala. Ale nebylo slyšet.

„Co to je?“

„Hihihi!“ Rokli se zjevně nemohl dočkat, až mu to poví. Byl jako malý kluk. Třebaže byl o pár let starší.

„To jsou záběry, co nám přišly asi před hodinou. Jsou z planety X devatenáct,“ říká nanejvýš nadšeně, o překot a sleduje co na to Lok.

„Já to nechápu… Na týhle planetě maj bejt lidi až v půlce listopadu. Teď je květen, ne? A co se mu to stalo s obličejem?“

„No jooo…! Ale ty vole! Jasně pošleme tam tým vědců, protože je tam atmosféra, co se podobá atmosféře u nás… Ale ty vole…! Proč mě nenecháš domluvit?“ Zeptal se najednou Rokli zmateně a Lok naň překvapeně hleděl.

„To jsou oni, oni, oni. Oni!“ Rokli oddechoval. „Asi jsi měl pravdu, kamaráde…! No fakt…“

„Ty vole…“ Řekl Lok. Jinak byl naprosto slušný. Tohle slovo nepoužíval. Ani náhodou! Teď mu to ujelo.

„Tak tohle je velký…“ otočil se na Loweje. „Objev.“

„Ta tvář je o dost vyhublejší než kterákoliv pozemská…“ Řekl mu.

„No jo… Úplnej zelenej mužík, co?“ Odvětil Lowej a jen dál fascinovaně koukal do obrazovky.

„Jo až na to že, není zelenej.“ Řekl na to Rokli, když se trochu uklidnil.

„No tak! Zkoušeli jste už něco? Co nám chce ten… Mimozemšťan říct?“ Zeptal se rychle Lok.

„Sledujeme to teprve asi dvacet minut a robot nemá mikrofon… Takže to neuslyšíme.“

„No jo…“ Řekl zklamaně Lok. Kromě toho je to planeta vzdálená čtyři vesmírné roky. Na vesmírné měřítko je to ještě lesík za domem, ale i kdyby tam mikrofon byl a něco nahrál, jsou to čtyři roky, co se to stalo. Když si tohle Lok uvědomil, spadl vyčerpaně do židle. Hlavou mu vířily myšlenky. Měl v hlavě zmatek. Chtěl se s nimi setkat. Na tohle celý život čekal.

On na to čekal!

 

Sára

Když se s ní Qads rozešel, byla zdrcená. Byl trochu prudší povaha, ale v jádru to byl dobrák. Byla zničená. Prostě zničená… Plakala… Bylo to hrozné.

Na druhou stranu byla dost mladá a brzy se oklepe.

„Najdi si někoho, s kým budeš šťastná…“ Říkal, když mu plakala na rameni, asi to myslel dobře. Teď jí došlo, že nechápe, proč dal Zavimu tu ránu.

„Asi prostě chtěl mít poslední slovo…“ a v duchu se pousmála. „No jo… to je celý Qads.“

Takhle přemýšlela a ležela na posteli. Za noci. Schoulená jako kočka do klubíčka.

Ležela čelem ke zdi. Uslzený polštář pod hlavou. To není jen tak… Když se s takovouto dívkou rozejde chlapec. Co komu udělala? Nechtěla na to myslet, ale ono se to pořád připomínalo. Když šla do kuchyně pro něco k jídlu, tak ho před sebou uviděla, jak se cpe špagetami. Když koukala na televizi, byli spolu v kině. Když šla spát, byl vedle ní. Pořád tam byl…

Její Qads.

Jenže už jenom v myšlenkách. Doopravdy už ho nikdy neuvidí. Už je pozdě. Už není její.

Bylo jí z toho smutno.

Náhle do pokoje proniklo světlo. Bylo tak zářivé jako nic co doposud viděla. To jí úplně vyhnalo z hlavy myšlenky na Qadse. Už jenom to, že se tam objevilo.

Pomaličku se zvedla z postele. Noční košilku měla napnutou přes mladá ňadra.

Tu jí totiž koupil jednoho dne Qads.

Bradavky se vzrušeně tyčily dopředu. Jako dva stožáry. Jakoby jí ukazovaly kam jít.

Šla k oknu. Otevřela ho. Světlo jí oslnilo, teď bylo ještě silnější. Neviděla nic. Byla slepá.

Náhle… Hnutí mysli. Instinkt. Jakýsi popud!

Nevěděla, proč to udělala. Prostě to udělala.

Byla venku. Vylezla z okna, ale nespadla z prvního patra. A nezlomila si třeba nohu.

Ona to věděla. Věděla, že nespadne. Nicméně nevěděla jak!

Náhle byla v místnosti, bylo tam plno lidí. Tedy asi. V takové situaci je těžké si to uvědomit. Byli trošku vyšší než běžní lidé a měli protáhlé obličeje, byli hubení a dlouzí. Vypadali, jako by je někdo zapomněl na pořádně dlouho na skřipci.

„Dobrý den,“ přišel k ní jeden z nich. „Dáte si třeba čaj?“ Vesele se usmál s rukama sepjatýma před hrudníkem.

Qads

Dny plynuly poklidným, leč podivným tempem. Ve vzduchu již dlouho viselo něco, něco co… Nedalo se to tak docela popsat. Nicméně někdo to tušil. Věděl o tom. Znal pravdu. Tak například takoví delfíni. Na každý pád, bylo to divné. Jako by se všechno zpomalilo. Možná to byl jen Qadsův dojem. Jeho sen.

Uplynul nějaký čas. Plus mínus dva měsíce. Ve výcvikovém táboře to nebylo tak zlé. Samozřejmě se pořádně rozloučil s Nagií, pěkným drbáním bříška, během na pár kilometrů a piškotem na viděnou. Spala potom nejspíš jako nemluvně. Ačkoliv s její energií, kdo ví?

S bratrem se rozloučili jako dva muži pochopitelně. Protože to také byli. Dva muži.

Jenom se děsil toho, až bude muset někoho zabít. Někoho zastřelit.

Co když však zabijí jeho?

„Co když to bude on nebo já?“ Do této situace se Qads nechtěl dostat. Armáda ho postavila před hotovou věc. Nebylo to od nich fér.

Do této situace se Qads nechtěl dostat!

Co když se však dostane? Co pak? Jak se zachová voják na druhé straně? Qads nesmí zapomínat, že na druhé straně jsou také lidé.

Ale co když oni na toto zapomenou? Tyto otázky mu nedávaly spát.

„Násilí nikdy není správný způsob řešení situace.“ Zněl mu v uších bratrův klidný, dobrácký hlas. Lok byl totiž víceméně pacifista. Nikdy to o sobě netvrdil, ale jeho jednání o tom vypovídalo. Těžko říct, zda byl tak moc nad věcí, nebo prostě jen nevěděl co dělat s násilím namířeným na jeho osobu. Nebo to byl takový Flegmouš? Qads tak docela nesdílel jeho víru, ale co je moc to je moc.

„Zabíjet někoho kvůli něčemu, co ani pořádně nevím, jak vůbec začalo?“Uvědomil si Qads.

„I kdybych to věděl, kde mám zaručeno, že je to pravda? Že těm na druhé straně neřekli přesný opak?“

Naštěstí se dny jeho rozjímání chýlily ke konci. Politické špičky se totiž zřejmě rozhodly uzavřít mír. Nebo přinejmenším dočasné příměří.

„No konečně… Mám štěstí, že se to stalo ještě za mého života.“ Který, jen tak mimochodem, mohl být velice krátký.

Asi po týdnu si ho zavolal velitel. Qads přišel do kanceláře v prvním patře, byla dost upravená a uklizená a účelně zařízená. Stůl, židle. Nějaké ty šuplíky, věšák, na kterém bylo cosi zeleného, a vpředu toho všeho stál on, se svou rozložitou, vysokou postavou. Důstojník Rijárd. Ve svém zeleném triku a zelených maskáčích. Se zarputilým výrazem a s velkými póry na obličeji se snažil zatáhnout břicho a vypadat chlapácky.

Z očí mu čišelo to co obvykle. Ať to bylo, co chtělo. Nejspíš ta jeho latentní zuřivost smíšená s pohrdáním. Qads chvíli přemýšlel, jestli není součástí výbavy té místnosti. Tak dokonale tam totiž seděl, že kdyby se nepohnul, Qads by si ho nevšimnul.

„Vojáku?!“ zahulákal jeho nadřízený.

„Sakra, co to tady všichni maj s tím řvaním?“ Pomyslel si Qads.

„Měl jsi největší úspěch v testech zdatnosti,“ těžce oddechl. „Proto jsem tě vybral.“ Jakoby ty krátery na jeho obličeji vstřikovali do prostoru pot. Jakoby mu bylo zatěžko uznat, že byl nejlepší. Jakoby měl potíže s dechem? Možná… Byl už starší a v obličeji rudý.

Vysoký krevní tlak! To bude ono.

„Dostal jsem naléhavý úkol, jako jeden z mála jsem byl vybrán, abych chránil prezidenta. Na jeho jednání o smíru s druhou stranou“ a zvedl hlavu. Vypadal teď jako kohout. Nebo nějaký jiný opeřenec.

„Co víc! Já jsem byl vybrán, abych jim velel.“ Řekl se znatelnou pýchou a veledůležitostí v hlase. Pomalu, loudavými kroky přešel stůl, asi aby bylo vidět, jak děsně moc v pohodě je.

„Dostal jsem taky za úkol, vybrat jednoho zelenáče, který tam půjde se mnou. Nemysli si, takovýhle pulci jako ty se na tohle místo jenom tak nedostanou. To máš díky mě! Rozumíš?!“

„To seš moc hodnej…“ Myslel si Qads, ale řekl jenom: „Ano. Pane.“

„Zvlášť když ještě nebyli v boji. Tohle bude tvoje první nasazení. Máš šanci dokázat co v tobě je.“

„Skvělý,“ Qads dál jen zarputile a bez výrazu stál na místě.

Pak se Rijárd podíval jeho směrem a s uvolněným, posměšným výrazem jízlivě povídá:

„Neboj. Samozřejmě tam budu i s ostatníma profesionálama. Budeme na tebe dohlížet.“ Ubezpečil ho a nehnul ani brvou. Měl úplně stejný výraz jako před vteřinou. Stejně posměšný. Stejně směšný?

„Jako by na tom záleželo…“ Pomyslel si líně Qads. Tak líně jak to jenom šlo.

„Sbal si věci vojáku!“ A jeho krční žíla, jež vystoupila na povrch té ďourami poseté pokožky, se z tohoto úhlu podivně leskla ve světle, nyní už letního, slunce. Hrozivě se leskla. Jakoby mu vyhrožovala. Qads se lekl. Stoupnuv si do pozoru, opět pohlédl na velitele. Krční žíla bubnovala.

Během toho dlouhého monologu totiž upadl do takového toho relaxovaného stoje, který je svým vzhledem ze všeho nejvíce podobný spánku. Prostě civěl do blba.

„Letoun na tebe bude čekat v garážích.“ Velitel se otočil k němu zády, ke svému stolu čelem. Qads, který stál vzorně v pozoru, si oddechl, že už se nemusí zabývat těmi mysl soužícími věcmi. Pak mu došlo, že zřejmě ještě chvíli bude muset, protože…

„Osobní stráž pane?“ Velitel se otočil tak rychle, jak rychle se začal opět zvedat ten průchod pro krev na jeho krku. Ten zlý a zlověstný tunel.

„Ano. Co na tom nechápeš?“ Zeptal se a v jeho hlase bylo slyšet zatajené zlo.

„Chápu všechno, pane.“ Poté na něj vrchnost chvíli koukala s výrazem, který naprosto jasně vystihoval, co si myslí. Totiž,

„Sbal se a vypadni!“ Qads to urychleně pochopil a vzdálil se.

„Toho teda asi hodně baví jeho práce.“ Usoudil Qads.

„Osobní stráž,“ Opakoval si. „Hmm,“ jakoby ta dvě slova něco vystihovala. Jako by něco vyjadřovala. Jako by něco říkala…!

„To znamená, že zatímco ostatní budou doma slavit. Ja ještě zkrátka slavit nebudu…“

Smutné.

Rozhodl se jít alespoň podívat na ten letoun. Letouny si lítali jen bohatí lidé a Qadse vždy zajímalo vše kolem nich. Popravdě se v ulicích ve dvacátém čtvrtém století objevovalo stále méně automobilů a více malých osobních letounů jako tento. Stále však parkovaly v garážích. Jen ti opravdu bohatí měli u domu, často několika patrového, postavenou plošinu. Letouny měly kabinu jako automobil, ale ze střechy vystřelovala dvě křídla. Letouny nehyzdila kola, zato však měly dvě nastavitelné trysky v přední části a dvě v zadní části. A ta palubní deska!

Byla tam velká spousta tlačítek a páček. Naučit se řídit takovou věc chtělo určitý čas. Na řidičském průkazu muselo stát, že člověk se narodil před dvaceti pěti lety. V některých státech před třiceti.

To je, co?

Lok

Konference, ta dlouho očekávaná sešlost politiků z obou stran. Těch mistrů debat. Znalců diskuze. Předáků královsky odborné rozmluvy právě začala. Všude zavládl mír. Po dobu rozhovorů byl vyhlášen klid zbraní. Dočasné příměří, nebo stálé? To se uvidí.

„To se uvidí…“ Říkal si Lok. To co viděl před dvěma měsíci, už jakžtakž vstřebal, ale stále se nemohl smířit s tím, že se s nimi asi jen tak nesetká. Když to nahlásili, neobjevilo se moc velké nadšení. Vláda měla strach, že kdyby se to dozvěděl nepřítel, mohl by začít zbrojit ze strachu, že druhá strana má kontakty v kosmu a pak i zaútočit.

Jaká blbost!

Vždyť o nějakém kontaktu se dá stěží mluvit. Všechno co viděli, byl nějaký chlap na obrazovce!

Zvyk tomu dal, že se sjížděli právě do toho města, kde bydlel Lok. Obyčejně se totiž rozhovory vedly v té nejslabší ze zemí zatažených do války. Po vojenské stránce. V té vědecké oblasti tahle země zase vedla, měla nejvyspělejší a nejlepší vesmírný program. Jejich nepřítel si toho byl dobře vědom.

Lok to celé sledoval z okna s melancholickým pohnutím, Nagie tam byla s ním a jakoby věděla, co cítí, tvářila se stejně. Hleděl na ty obrněné transportéry. Na všechny ty letky. Na tu demonstraci síly. Na to neuvěřitelné plýtvání…

Znechuceně se odvrátil a tu náhle mu zazvonil telefon.

Vzal to a ještě než stačil říct svou obvyklou formulku:

„Máme se dostavit k tý parádě…“ Rokli byl zjevně ještě více popuzený nežli on.

„No jo… Hned jsem tam,“ odpověděl mu Lok. Rokli hned poté zavěsil.

Šel do ložnice, převléci se ze svého pruhovaného županu do obleku.

Rokli už byl zřejmě uvnitř, když tam přijel, poněvadž chlápek co stál u dveří, povídal něco v tom smyslu, jako že už tam na něj ti vědátoři čekají. Co ten může vědět…

Tedy nejdříve chtěl po Lokovi jeho jméno. Nicméně pak ho pustil dál.

Když Lok prošel tím průchodem, náhle se ocitl v dlouhé chodbě. Byla tam historická klenba. Snad jediná budova ve městě, která přečkala dobu technologického rozkvětu beze změny. Tedy skoro, hned nalevo u vchodu byly toalety. A ty, panečku!

Ty byly nyní opravdu moderní. Ani toaletní papír už nebyl zapotřebí! Očista probíhala zcela automaticky.

„Hajzlík…“ Říkal si Lok, když procházel. Proč je asi hned u vchodu?

O uličku dál byl prosklený výhled na dvůr, kde číhalo několik obřích květináčů. Kromě nich tam bylo něco opravdu divného. Nebyl to tak docela letoun. Především to byl jiný design. A nemělo to křídla! Bylo to také větší, ale ne zas tak moc. Ze všeho nejvíc to připomínalo několik na sobě naskládaných doutníků.

Nýbrž s okny!

Osvětlovalo to slunce prudkého léta, které již nějakou tu hodinu spočívalo na obloze a slibovalo další horký den. Ta věc se leskla. Byla nablištěná a naleštěná.

„Co to je…?“ Říkal si…

„Hm… Hm… Chm!“ Bručel.

„Asi další honosná blbost nějakýho politika…“ Usoudil.

Náhle ze dveří, kterých si Lok ani kvůli tomu obrovskému výjevu nevšimnul, vyletěl Rokli. Ty dveře byly na konci chodby, ve které teď Lok stál. Stál u toho skleněného průhledu na dvůr.

„Ty vole!“ Rokli, byl pravý opak Loka. Byl to pragmatik. Byl za každou cenu věcný a dovedl si poradit v každé situaci. Alespoň si to o sobě určitě myslel. Lok stěží spustil pohled z toho úchvatného díla, co stálo v atriu. Ohlédl se.

„Pojď sem. Rychle!“ Ječel Rokli.

Lok na něj koukal. Rokli si to namířil k němu:

„Ty vole! Tomu neuvěříš… Pojď! Fofry…!“ Křičel pohnutě.

„Co je?“ Otázal se Lok, ale to už ho Rokli táhne za rukáv ke dveřím.

Celých těch pár metrů Rokli opakoval ty nejrůznější věci. Slovní spojení „ty vole“, zaznělo tolikrát, že to naprosto vychází z mezí slušnosti. Lok však stále nevěděl, co se stalo a zda je to špatně, či dobře. O pár vteřin později to zjistil.

Vešli do velkého sálu. Rokli první. V závěsu za ním Lokovo sako jež držel za rukáv. Potom Lok. Velké místnosti vévodilo vyvýšené podium a vůbec první co Lok uviděl, byl řečnický pultík. Byl vybavený mikrofonem pro bezdrátový přenos zvuku.

Kolem bylo spousty jiných hlav. Celá posluchárna. Seděli na židlích zády k Lokovi, takže v té velké aule byly jedny dveře, co vedly na chodbu v zadní části. Bylo tam vůbec spoustu židlí a stolů a světel a všeho co na takové poradě má být… Na každém místě byla přichystaná láhev vody. Místnost byla taktéž historická, avšak vybavenější než chodba. Vypadala jako velká přednášková místnost, kterou Lok znal ze svých studií. Bylo tam úplné ticho. Do uší sedících politiků a teď i do jejich promlouval jen hlas řečníka. Tahle hlava však byla něčím zvláštní. Byla taková natáhnutá. Protáhnutá a roztáhnutá. Vlastně celý ten mluvčí vypadal jako profesionální hráč basketbalu. Lok si nejdřív myslel, že má třeba nějakou chorobu.

„Nebo co…“

Strhnul pozornost. Nejen Lokovu, ale všech v sále. Nezbývalo než zeptat se:

„Kdo to je?“ S pohledem upřeným na rétora.

„To, můj milý kamaráde, je on…“ Špitnul Rokli vzrušeně a rovněž se zadíval na mluvčího skoro s posvátnou úctou.

„Takže, důležité je uvědomit si, že jste všichni lidé, jste všichni jedno. Klíčem je pochopit cizí problém, nebo se o to alespoň snažit. Jakmile pochopíte, jakmile se opravdu vžijete do druhého, zjistíte, že je velmi obtížné cítit k někomu zášť. Na její místo totiž nastoupí soucit. K tomu je ale třeba omezit chtivost a sobectví. Když nevidíte dále než na vlastní zájmy, těžko spatříte, že jsou vedle vás, cítící, vnímající lidé.“ Pravil ten u pultu a pak se usmál tak širokým a tak mocně upřímným úsměvem, že se Lokovi podlamovala kolena.

Nebo že by to bylo tím vzrušením? Viděl přece jen něco… Někoho…

Koho nikdo nikdy neviděl!

„No to si snad děláš…!“ Šeptal zrychleným, jakoby nedočkavým, tempem Lok.

Dle toho to tam také vypadalo. Když k nim všem promlouval, tak ho jenom fascinovaně pozorovali. Když domluvil, zrovna tak. Jako by si ani neuvědomili, že už skončil. Řečník dořečnil a jeho podlouhlý obličej se opět usmál. Všichni dále seděli jako přimražení.

Bylo tam ticho. Absolutní.

Lok tohle ještě nikdy neviděl. Jednak za svůj život asi ani neviděl úsměv tak moc upřímný a jednak bylo trochu zvláštní, že ho nevidí na člověku. Nebo to byl člověk? Pak byla také zvláštní ta samozřejmost, s jakou to říká. Působil tak sebevědomě.

Celé tohle bylo zvláštní! Totálně absurdní!

Náhle jeho zrak spočinul na Lokovi. Ten uhnul pohledem. Řečník potom sešel z pódia. Namířil si to rovnou do sálu. Po celou dobu na něj mířily desítky zbraní vojáků, kteří samozřejmě byli přítomni. Procházel kolem židlí s politiky a vypadal teď strašně vysoce a vyhuble. Ani na jednoho funkcionáře se však nepodíval. Jeho pohled nyní patřil jen a jen Lokovi. Usmíval se na něj. Šel trochu nejistě, téměř vrávoravě. Tak nějak podivně se klátil. Skoro to vypadalo, že nemůže unést své vlastní nohy. Celou dobu se ta bytost usmívala, jakoby věděla něco, co Lok nevěděl. Lok ani neměl sílu na nic pomýšlet. Ani nic vymýšlet. Jen se prostě díval. Vzrušeně. Nadšeně. Zaníceně sledoval toho tvora, jak pomalu usedá na židli, která asi nebyla tak úplně jeho. Pomalu, pomalinku a opatrně si sedal. Nikdo se mu však neodvážil vzdorovat. Vojáci jen mířili, nestříleli. Stále se nikdo neprojevoval. Jen ho všichni mlčky sledovali. Pomalu se otočil a sednul si.

„Tak jo… Co se sakra děje?“ Ulítlo Lokovi. S nerozuměním a s touhou porozumět. Udělat si v tom už konečně jasno.

„No dobře. Přišel jsem, chvíli před tebou, prej Lowejovi volali, že by tu rádi měli někoho od nás. Prej ti taky volal, ale nebrals to…“ Šeptal rychle a zajíkavě Rokli.

„A jo!“ Samým zmatkem nad tím, že nemůže uvěřit tomu, co se to vlastně děje a co právě viděl, to skoro zařval. Přerušil tak Rokliho. Tři blízko sedící se na něj ohlédli.

„Já byl ve sprše…!“ Trochu se uklidnil a už zase šeptal.

„No jo. Ale pěkně hustý, co? Prej přilítli tím letadlem, který si tak obdivoval na chodbě.“

„Hustý? Jo to je hustý…“ Lok se na chvíli zamyslel. „Cože?!“ Opět zvýšil hlas. „Ty nevíš, co to znamená? Prej hustý… To je objev…!“Na slovo objev přitom dal důraz. Ticho.

Pak se najednou zvednul předseda vlády. Šel na pódium.

„Takže… Nevím tak docela co říct.“ A trošku trapně se usmál.

„Děkujeme našemu cizinci za vskutku poutavý příspěvek do naší diskuze.“

„Co říkal? Jaktože umí naši řeč? Jaktože vůbec vypadá jak my?“ Šuškal Lok jednu otázku za druhou.

„Nevím, nevím, nevím…! Prosímtě! Vím tolik co ty.“ Obořil se na něj šeptem Rokli.

„No podívej se na to… On si sem prostě přišel.“ Podíval se na Loka. Lok pohlédl na něj. „Prostě úplně samozřejmě. Nic nikomu neřekl. Jen sem přišel a začal povídat něco o tom, jak stoprocentně udržet celosvětovej mír.“ Pak Rokli bezradně vzdychl s očima na předsedovi, který teď byl na pódiu. Lok stále tázavě hleděl na Rokliho.

„A stejně samozřejmě si i sedí tam na židli.“ Řekl téměř zasněně. „Jakoby se nechumelilo. No koukej.“ A pokynul směrem k tomu tvorovi.

„Tak dost, musím si s ním promluvit, když už umí naši řeč. Musím.“ Prohlásil Lok a vydal se směrem k cizinci.

Sára

Bylo to od nich velice milé. Pozvat ji na čaj. To jó jenže…

„Cco jste sakra zač…?!“ To byla první slova, co pronesla, když se vzpamatovala z toho pádu z okna. On to vlastně nebyl tak docela pád, že ano. Nutno dodat, že toto pravila nanejvýš a přímo navýsost vystrašeně a vyděšeně. Není se čemu divit. Byla v novém prostředí a nemyslela si, že někdy uvidí něco takového. Bytosti co stáli proti ní, byly vysoké a jakoby natáhnuté. Hubené.

Ti tvorové ji uklidňovali. Že nepřišli škodit. Že chtějí jen vystoupit na konferenci, co se koná za dva měsíce. Že tam má jejich zástupce pronést řeč. Říct obyvatelům této planety něco co jim sdělili jejich předkové před mnoha tisíci lety s tím, že to je velmi důležité. Byli velice usměvavé povahy. Takže jim brzy začala věřit.

„Nebojte se nás prosím. Vyžaduje to určitou úroveň morální vyspělosti, aby civilizace dosáhla takové úrovně, že cestuje na mezihvězdné vzdálenosti. Jinak řečeno technologický porok je vždy limitován rozvojem ducha.“ Jako obvykle se usmál. Ten co se jí představil jako Hadasaar.

„Jinak by ta společnost dávno zničila sebe samu s takovými technologiemi.“ Se zvláštním výrazem se zamyslel. „Největším nebezpečím pro člověka je právě člověk, zdá se…“

„Očividně je to tak, avšak i největší nadějí,“ doširoka se usmál. On byl vlastně celý takový zvláštní. Takový… Takový… Mimozemský!

„Myslím, že v tomto kontextu je váš strach zcela neopodstatněný.“

„Ttakže vy jste opravdu…“ Koktala jakoby se styděla. Skoro mu ani nepohlédla do očí. Do těch vlhkých očí. „Mimozemšťani?“ Vyplivla pak rychle.

„Jestli myslíš, že nejsme z vaší planety,“ řekl s hlasem zastřeným dobráckým smíchem. Kupodivu se smáli jako lidé. „Tak to nejsme.“

„A tohle je vaše vesmírná loď?“ Otázala se už o něco odvážněji a o něco více zvědavě. Pohlédla na strop a potom na zeď té věci. Zeď byla zelená, strop také. Byla v lese.

„Ano.“ Řekl rozhodně Hadasaar. Potom se dotkla… Prsty jí sjely po povrchu toho umělého kosmického tělesa a uměleckého díla. Bylo to něco úžasného. Dotýkat se toho. Byl to takový libý povrch. Takový hladký, jemný a strašně příjemný na omak. Sára fascinovaně zřela své prsty, jak se sjíždějí tím dotykem a úplně zapomněla na svůj smutek. Zapomněla i na čas. Zapomněla na rozrušení. Na zmatek. Na všechno…

Mimozemšťan, tedy Hadasaar se jen usmál. Vlastně ne!

On se smál pořád. Poté odešel.

Sára si kupodivu vzpomněla na Loka.

„Toho by to určitě potěšilo…“ Věděla, že bratr jejího kluka se něčím podobným zabývá, ale nevěděla už, co to bylo.

„Něco s vesmírem.“Hádala.

Když se trochu vzpamatovala, šla se podívat dál. Všichni tam před ní měli takovou podivnou úctu. Jeden jí dokonce říkal, poněkud zmateným hlasem a možná i trošku vystrašeným:

„Tak vy existujete?“ Sára nevěděla co o tom soudit. Pak říkal:

„Ale jistě, jistě… Můžete se tady porozhlédnout. Samozřejmě.“ Uhnul jí stranou. Ale dál se usmíval, trochu rozpačitě. Pořád na ní hleděl. S dost vysokou úrovní úžasu! To tedy bylo něco!

Přišla do místnosti, kde byl jeden z nich. Seděl na židli, která byla ve velkém kruhu. No dobře. Zas tak velký nebyl. Měl zavřené oči. Před ním byla nějaká černá obrazovka, či co.

„Ehm,“ odkašlala si a počínala si už jako profesionál. Už se vůbec nebála. Z jejich úsměvů, slunečné a veselé povahy bylo patrné, že jí nic nehrozí. Ten muž, dá-li se to tak nazvat, otevřel oči.

„Přejete si?“ Zapředl konverzaci lehce, samozřejmě a s úsměvem.

„Ehm… Docela by mě zajímalo, co bude dál?“

„No, za pár hodin přiletíme na tu konferenci, kde Hadasaar vystoupí. Teď jsme na oběžné dráze.“ Sára začínala rozeznávat jakési bílé tečky na té obrazovce. Pak si uvědomila, že to není obrazovka, ale nějaké okno! A že ty bílé tečky jsou hvězdy!

„Cože?!“ Hekla zmateně a teď už zase úplně vystrašeně.

„A kde to jsme?!“

„No víte, museli jsme se přesunout ještě dva měsíce dopředu, poněvadž jsme to spletli a skočili jsme až moc do minulosti. Tahle technologie je docela nová… Tak ehm… Proto.“ Vysvětloval. Jak jinak než s úsměvem. Sáře začínalo být špatně. Z toho jak se pořád smějí. Jak mají stále dobrou náladu. A hlavně z toho, že právě během asi půl hodiny uplynuly dva měsíce!

„Jo… Energie jsme si vyčerpali dost tím prvním skokem, takže se nic neděje… No vlastně nebude na zpáteční cestu, ale to by stejně nebylo.“

„Do minulosti?!“ Ječela hystericky. „Jak to myslíte?! To jakože už nejsme v minulosti…?“ Nemohla pochopit, jak jí ty dva měsíce mohly utéct. Nicméně utekly. Udělalo se jí zle. Teď už nadobro. Pomyslela. Promyslela. Myslela na rodiče a hlavou se jí honily nejrůznější věci.

„Proboha… ti o mě mají určitě strach! Co si asi myslí?“ Přemýšlela a venkovní svět skoro nevnímala. Byla v myšlenkách asi další sekundu, nebo dvě než:

„Chci zpátky!“ Zavřískla. „Chci zpátky! Chci zpátky! Chci zpátky!“ Opakovala.

Mimozemec nahodil soucitný obličej. Nebo to alespoň soucitný obličej připomínalo.

„Lituji… Ale to nejde.“ Konstatoval smutně.„Teď už musíte odletět s námi,“ dodal.

Qads

„Tak oni opravdu existují…“ Říkal kapitán prezidentovy tělesné stráže velitel Rijárd a při tom přecházel po místnosti. Ostatní ho sledovali. Včetně Qadse.

„No, ostatně bylo to úplně zjevný…“ Dělal chytrého.

„Ale k věci, svolal jsem vás, zatímco dole politici debatujou,“ to řekl opravdu drsně. „Abych se rozhodl, kdo se nejvíc hodí pro nastávající úkol.“ Dramatická pauza. Nadechl se.

„Musíte pochopit, že tu máme zcela novou, úplně neočekávanou situaci. Je to opravdu jedinečná šance.“ Rozhlížel se po přítomných. Bylo jich tam celkem šest, s Rijárdem sedm. Qads si tam od začátku připadal jako páté kolo u vozu, v tomto kontextu spíše jako kolo šesté. Jako někdo, kdo tam vůbec nemá být. Jako někdo, kdo se tam ani trošku nehodí. Ale byl tam.

„Musíme se přizpůsobit. A ten nejlepší způsob je…“ Oko mu padlo na Qadse.

„Vojáku!“ Vyplivl, až mu od úst odlétla slina.

„Počkáš tady. Ostatní můžete jít! Rozchod!“ Ostatní odcházeli a procházeli tak kolem Qadse, který stál u dveří.

„Tys chtěl odejít?“ Zeptal se kapitán Rijárd, když se zabouchly dveře už o něco tišeji a přistoupil blíže.

„Ne pane.“ Odvětil Qads úplně stejně tiše.

„No to je dobře. Protože tady spolupracujeme, rozumíš? Tady tvůj život závisí na ostatních. Tohle je ostrá akce. Rozumíš? Tady už nejsi na cvičišti, jo?“ Už skoro šeptal.

„Ano.“ Po chvíli trapného a dlouhého ticha. Alespoň Qadsovi přišlo dlouhé.

„Naprosto pane.“ Dodal a doufal, že to toho cvoka uspokojí.

„Tady nemůžeš utíkat, daleko bys neutekl.“ Ne. On úplně šeptal. Měřil si ho zrakem z těch pár centimetrů, co od něj stál. Chvíli takhle stáli. Qadsovi to bylo vrcholně nepříjemné, ale nic neříkal. Co měl také říct, svému nadřízenému?

„Dobře!“ Vyhrkl a z úst mu odlétla další slina, ale tahle už dopadla Qadsovi na zelenou košili. Kapitán se rychle otočil na podpatku. Qads se oklepal. Ale nic víc. Prostě jen dál stál v pozoru. Nechutná věc mu stékala po náprsní kapse dolů. Důstojník udělal krok od něj.

„Teď k tvému úkolu.“ Otočil se zpátky. Hleděl teď Qadsovi do očí. Musel vidět i tu slinu. Qadsovi to bylo nepříjemné. Musel dělat, že se nic nestalo, i když ten naprosto nechutný kus nažloutlé, ale přesto průhledné hmoty si to namířil po kapsičce níž. Lepila se mu na tílko, které bylo oproti košili zcela bílé. Spojovala dvě úplně nesourodé a úplně jiné látky dohromady, jako nějaký šicí stroj. Jako matka, která v domnění, že to je to nejlepší co může udělat, chce seznámit dceru s tím hlupákem, jenž se dceři ale vůbec nelíbí!

Teď už ke všemu byla někde nad pupkem! Velká. Mohutná čára na jeho hrudi!

Fuj!

No alespoň nebyla na holé kůži. To si Qads oddechl.

„Půjdeš k tý jejich lodi a porozhlídneš se tam. A kdybys náhodou narazil na něco, co by se hodilo k obraně tvé vlasti, tak snad víš, co ti velí povinnost. Tobě jako vojákovi obzvlášť.“ A díval se mu absolutně suverénně do očí. Naprosto klidně přivřel oči jako nějaký profesionál.

„Mám krást?“

„Co?! Řekl jsem snad něco takovýho?“ Dál se díval.

„Ale já nejsem zloděj.“ Poprvé se Qads zachoval nerozumně. Už tu absurditu nemohl vydržet. Pohlavár přistoupil znovu blíže. Qads se chtěl znechuceně odvrátit a také by to udělal. Nebýt to jeho náčelník. Takhle z toho byl jenom znechucený úšklebek. Levý koutek úst mu vyjel na vteřinu nahoru. Reflex. Nic víc. Zcela automatický samozřejmě. Kápo Rijárd mu položil ruce na ramena.

„Chlapče,“ řekl otcovsky. „Za tohle tě čeká medaile.“ Pronesl navýsost blahosklonně, medovým hlasem, s úsměvem a tak nějak natěšeně.

„A mě čeká povýšení.“ Prohlásil pak rázně. Aha… Tak na tohle byl natěšený. Důstojník se otočil a třásl se, asi v očekávání.

„A kdybys narazil na odpor, víš, co máš dělat.“ Řekl zády k němu a s rukama spojenýma na bedrech. Povýšená, velitelská póza.

Qads pohlédl k pasu. Byla tam a čekala na použití. Ten kus oceli. Vůbec se nezměnil. Stále to byl v podstatě přístroj na zabíjení, tedy až na nějaké ty technické detaily, jako že už nevydávala takový hluk a střílela rychlejší kulky. Railguny byly ještě stále moc velké na kapesní použití. Qads sice nebyl jako Lok, ale zabíjení mu přišlo prostě… Prostě jako úplný nesmysl.

Celé to bylo dost absurdní!

Celá válka…

„To jako, že mám zabít mimozemšťana?“ Zeptal se potom.

„Zbláznil ses?!“ Evidentně začínal být pěkně namíchnutý, že Qads nic nechápe. Rychle se otočil.

„To tě nesmí ani napadnout. To bych popřel, že se tento rozhovor kdy udál. Nikdo tě nesmí vidět. Alespoň nikdo z nich. Když to bude nepřítel,“ nadechl se, „Myslím pozemský. Tak tehdy víš, co máš dělat.“ Vydechl, teď už šeptem.

„A teď už jdi. Hodně štěstí vojáku.“

„Jo a…“ Řekl ještě. „Máš tady něco…“ a ukázal na svou košili na místo, kde Qads měl ten odporný a odporně průhledný, slizký chrchel.

„Měl by sis dávat pozor na svou pusu…“ Poznamenal znechuceně velitel.

„Jo. Jasně.“

Qads v podstatě neměl jinou možnost, než že úkol úspěšně splní. Když rozkaz nevykoná, tak už si ten uslintaný ničema najde způsob, jak ho obvinit z dezerce a Qads skončí ve vězení. Když ho splní, ale bude spatřen, tak ho může buď zabít. V případě, že to bude mimozemšťan, kapitán popře, že by vůbec vydal rozkaz. Qads skončí ve vězení nebo v lepším případě v ústavu pro duševně choré, to ho jenom tak napadlo.

V případě, že to bude někdo z druhé strany, bude se zodpovídat jen svému svědomí, poněvadž druhá strana nikdy nepřizná, že by někoho pověřila. Ale co jeho svědomí? Co s tím? Co udělá? Jak se má zachovat? Armáda ho zase postavila před hotovou věc. Ne!

To jeho šéf… Rijárd!

„Nemluvil o tomhletom náhodou ten chlápek u toho pultíku? Chtivost… Hmm… Třeba na tom něco je.“ Přemítal.

Nebylo to od něj fér. Měl to dobře spočítané. Nejspíš chtěl překvapit vlastní iniciativou při spáse této země. A ke všemu nemusí hnout ani prstem. Všechno oddře Qads!

Vyhlédl si ho, protože byl nový. Neměl ještě kontakty ani nic. A byl ztracený. Připadal si tak. Bez přátel. Bez ničeho. Nikoho neznal.

„Sviňák!“ Došlo Qadsovi.

„Ten sviňák!“

Lok

Pán se představil jako Hadasaar a byl kupodivu velice milý a přátelský. Vlastně ne kupodivu. Lokovi dávno došlo, že návštěvníci z jiné planety je pravděpodobně nebudou chtít napadnout. Nemohl však porozumět tomu, jak je možné, že umí jejich řeč? A jak to, že se až na výšku skoro neliší od lidí?

„Aaach…“ Povídá Hadasaar. „My jsme váš jazyk studovali. Velice pečlivě. Trvalo nám to celý týden se ho naučit.“

Třeba mají o něco delší týdny. Ne?

Šli tou prosklenou chodbou kolem atria s lodí. Sluneční paprsky dopadaly na žulovou podlahu a odrážely se od ní. Byli na procházce a Lok teď konečně měl příležitost s ním mluvit. Konečně!

Jeho host šel dost neobratně a nešikovně, našlapoval a každou chvíli vypadal, že se skácí na zem. Jako strom. Vypadal jako kudlanka nábožná.

„A k stavbě našeho těla… No…“ Usmál se a podíval se na Loka. „Jsme o dost menší planeta, tudíž máme nižší gravitaci, proto můžeme být vyšší a mít poněkud slabší kosti a svaly, tedy většina.“ Lok ho jenom s naprosto zjevným a neskrývaným úžasem v očích zřel. Co okamžik dokonce i s otevřenými ústy. Hadasaar se opět usmál a dobelhal se k oknu.

„Musím vám připadat vyhublý. Že ano?“

„Ale ne… To ne, vypadáte naprosto skvěle. Tak jak jsem si vás představoval.“ Začervenal a odvrátil se.

„Vy jste si mě představoval?“ Zeptal se Hadasaar s nadsázkou a s jistým pobaveným zabarvením hlasu. Pak byli chvíli zticha. Lokovi se hlavou honilo tolik věcí, tolik otázek bez odpovědi. Tak třeba:

„Můžu se ptát? Zajímá mně spoustu věcí…“

„Ano. Předci prorokovali, že budete hodně zvědavý.“ Poznamenal jen tak mimochodem a usmál se. Lokovi přišlo divné, že člen tak vyspělé rasy a navíc na tak vysoké pozici, používá ještě slova jako předci a prorokovat a tak se na chvíli zastavil ve své mluvě. Překvapený. Neřekl však nic a pokračoval:

„Tak třeba vaše loď… Je to loď, nebo ne?“ A ukázal skrz okno na tu poměrně malou, ale přesto větší nežli lidské letouny.

„Ano. Ve vaší terminologii.“

„A jak slouží? Jaký má pohon?“ Ptal se zvědavě.

Hadasaar se zasmál teďka nahlas. To bylo opravdu úžasné. Ten jeho optimismus, vyrovnaná klidná tvář… To všechno bylo tak nakažlivé, že to Loka nutilo smát se také, i když tak úplně nevěděl čemu. Vzápětí si uvědomil, že musí vypadat jako trouba.

„Slouží dobře.“ Řekl klidně Hadasaar.

„Proč má takový zvláštní design? Proč jsou tam třeba ty mezery, přímo uprostřed?“

„Kvůli odporu.“

„Ahaaa… Vzduchu? Lítáte s ní i v atmosféře?“ Ptal se čím dál tím zvědavěji.

„Ani moc ne… Tahle slouží jen pro cestování vesmírem.“ Pravil Hadasaar.

„Tak tomu nerozumím…“ A podíval se zmateně na tu loď. „Vždyť v kosmu je vakuum.“

„Ano. To je ve vesmíru všeobecně rozšířený omyl?“ Podíval se na Loka.

„Vy se mně ptáte?“ Hadasaar se usmál, nečekal odpověď a pohlédl na loď. Lok, nevěda z čeho má být unešený víc, jen fascinovaně koukal střídavě na loď a na svého hosta. Lok měl bohatou fantazii, která ihned začínala pracovat. Nicméně už to přestával chápat. Byli tak vyspělí, tak daleko před nimi, ve znalostech, ve všem!

„Chcete jít dovnitř?“ Zeptal se po chvíli Hadasaar. „Z vašeho pohledu usuzuji, že by vás to mohlo zajímat.“

„Tto by šlo?“ vykoktal ze sebe rozrušeně Lok.

„No samozřejmě.“ Usmál se návštěvník.

Lok rychle přiskočil kousek k průchodu na dvůr. Otevřel. Čerstvý vzduch ho ovanul a vdechl mu do plic vzrušení. Pomalinku se přiklátil i Hadasaar.

„Ale varuji vás, bude tam víc takových neohrabaných individuí jako já.“ Povídal, když prošel kolem Loka, který teď držel dveře otevřené. Bylo příjemné vědět, že mají i smysl pro humor. Prošli a dveře se počali pomalu zavírat.

Vstoupili do prvního a nejnižšího doutníku. Rázem se ocitli v novém světě. Tak předně to tam bylo mnohem větší, než jak to zvenku vypadalo. Pak se tam Lok cítil o něco lehčí. Hůř se mu kvůli tomu chodilo. Vypadal teď jako čáp. Dával moc síly do každého kroku a tak zvedal nohy strašně vysoko. Musel si zvyknout, že jeho končetiny jsou teď mnohem lehčí.

Hadasaar, který teď už chodil naprosto normálně, se zasmál. „Tak jak se vám chodí? V našich podmínkách?“ Udělal dobrácký výraz.

Lok opět zcela unešen. Jednak nohama, které ho nesly někam, kam nechtěl, a jednak evidentně uměli nějak navodit umělou gravitaci v gravitačním poli země, to samo o sobě je úžasné!

K tomu uměli pravděpodobně zvětšovat prostor. A určitě ještě spoustu vymožeností.

„Jsem si jistý, že za čas si zvyknete.“ Dodal.

„Ano… Určitě to pro mě bude lehčí než pro vás.“ A pokusil se také usmát, přestože v jednu chvíli málem upadl.

„Ale řekněte mi proč je to tu tak velké? Nebo to jen tak působí? Je to snad nějaká optická iluze?“ Otázal se a dokončil právě jeden pracný krok. Bylo to vskutku těžké.

„Ne. To je náš prostorový kontraktor a dilatátor. V tomto případě je nastaven tak, aby tvořil dilataci prostoru v reálném prostoru. Jinak řečeno vytváří prostor uprostřed prostoru. Natáhne ho.“ Ticho. „Nebo naopak smrští, pokud je nastaven na kontrakce“ a usmál se. „Nevěřil byste, jak se to hodí, jdete-li na nákup a máte málo místa v tašce.“

„Teď nevím… Nechci působit nezdvořile, ale kdybych mluvil nejasně, tak klidně řekněte.“

Lok už se ani neobtěžoval s tím, že to kdy pochopí. Tohle rozklíčovat by bylo na roky práce… Roky, roky, roky…!

A tak řekl jen tak nějak mimochodem a s naprostým úžasem:

„Prostorový kontraktor a dilatátor…“ Hledě na to. „Takový kondilátor.“ Kouknul na Hadasaara a usmál se.

„Kondilátor,“ zopakoval Hadasaar. „Budu o tom uvažovat.“

Procházeli kolem všech těch dveří a Loka zajímalo co je za nimi.

„Jistě jste si všimnul designu naší lodi. Přízemí je největší a patří technickému podlaží a řídící místnosti. O patro výš jsou sklady zásob a ještě o patro výš jsou ubikace pro personál, který je teď všechen právě tam.“

Lok už si o trochu víc zvyknul na chůzi s větším důrazem na to, kolik energie do svalů vkládá. Až teď si tudíž mohl všimnout, jak to tam vlastně vypadá.

Stěny tam teď byli zelené a obrovské. Připadal si jako v lese. Pomalu k jedné z nich natáhl prsty. Dotkl se. Bylo to jako dřevo, ale nejen to. Bylo to jako samet, jako hedvábná látka, jako všechno příjemné na světě. Bylo to hezky, tak nějak mateřsky teplé a zároveň to příjemně chladilo, drsné a současně hladké, led a plamen najednou. Tak studený jako ty největší hlubiny vesmíru. Tak žhavý, tak zářivý jako samotné slunce. Tak rudý, jako pera toho největšího z plameňáků. Plamenoborce…

Lok měl chuť se do toho zachumlat a už nikdy nevylézt. Ty úžasné vjemy se rozdělovaly a zase se spájely, v jeden překrásný tanec dotyků!

Kromě toho pomyslet na to, že se dotýká něčeho, co bylo vyrobeno tak daleko…

Fantazie.

Brrr… Otřásl se samým blahem.

„…Nedá mi to, takový obří prostor a… Kolik vás tu je?“ Zeptal se Lok, když se trochu vzpamatoval z toho příjemna.

„Ach…“ To bylo poprvé, co se mu z tváře ztratil úsměv. Klesl pohledem. Lok se zděsil. Propadl strachu. Něco se děje? Něco špatného!

„Vždyť vidět takového pozitivce smutného, to asi není nejlepší znamení.“ Přemýšlel.

„Pět,“ řekl pak Hadasaar a tentokrát se nesmál, ale ani nemračil. Lok se proto rozhodl se už neptat na jejich počet a nepokračovat v této debatě a radši změnil téma:

„Teď mě napadá, že jsem se vás chtěl zeptat ještě na jednu věc, tady na zemi máme takovou teorii, že tu kdysi byli návštěvníci z jiné planety. Nicméně důkazy o tom se ztratily, zapomnělo se na to… Máme tu však jisté stavby, o kterých se tak docela neví, jak vznikly. Protože člověk tehdy ještě nemohl mít vybavení, které nemáme ke všemu ani dnes.“ Lok se dychtivě nadechl. Teď se konečně dozví, jestli měl celá ta léta pravdu. Jestli část jeho práce nebyla založená na sebeklamu. „Víte, kam tím mířím, že?“

„Ano.“ Řekl Hadasaar.

„Bohužel vás asi zklamu. My jsme u vás nebyli, my ne. Ale zdá se mi, že nějak málo věříte ve schopnosti tehdejších lidí, ne? Říkáte, že záznamy o návštěvě z kosmu se ztratili, jo? Proč tedy myslíte, že záznamy o vědeckém pokroku by se dochovali? Proč si myslíte, že starší znamená zaostalejší?“ Povídal a šel chodbou. Úplně jinak než venku. Vypadalo to neskutečně mrštně.

Na okamžik se odmlčel, jakoby přemýšlel, zdali mu to může říct.

„A pak… Opak je někdy pravdou, že?“ Pohlédl na Loka. Jako obvykle se usmál.

Lok to nechápal a ani se už nesnažil. Věděl, že co má se stát, stane se. Nemá cenu to moc řešit. Alespoň takovou víru do něj vkládaly oči návštěvníka, jež se do něj teď vpíjely. Cítil se s ním v bezpečí. Ano. Bylo to divné… Ale tak to Lok cítil.

Náhle, oproti vší pravděpodobnosti, protože personál byl ve svých ubikacích, jak mu sdělil Hadasaar, uviděl pohyb. Nebyl to však pohyb tak mrštný, jako jeho společníka. Připomínalo mu to spíš sebe. Ach ano!

Byl to člověk. Na druhé straně dlouhé chodby, ve které teď stáli. Přímo tam byl člověk. Hadasaar se několika mrštnými kroky přesunul k němu. Ten člověk vůbec neměl šanci cokoliv udělat. Bylo to tak moc rychlé. Hadasaar skoro letěl. Když se za ním Lok doplácal. Uviděl něco, čemu mohl jen stěží uvěřit.

Qads. Jeho bratr.

„Brácho!“ Vyhrkl. I Hadasaar vypadal překvapeně. A to měl Lok pocit, že ho nic nezaskočí. Jakoby čekal někoho jiného. Jakoby s Qadsem tak moc nepočítal, že mu to ani nijak nevadilo.

„Ahoj,“ povídá s úsměvem. „To je tedy pěkně neslušné přijít na návštěvu a ani nám nic neříct, ale když už jsi tady,“ vlídně se usmál. On se nezlobil. Ani ho nenapadlo, že by mohl Qads mít zlý úmysl.

„Jak se jmenuješ, člověče?“ Naprosto bezelstně.

„Ehm…“ Zapomněl Qads jak se jmenuje? „Qads… Pane…“ A sklopil oči.

Bylo mu totiž jasné, co teď musí říct.

„A smím se zeptat, co tu pohledáváte, pane Qadsi?“ Pořád s úsměvem. Qads však nemohl tušit jaký je to optimista. Ještě asi neměl příležitost se seznámit jako Lok.

„No…“ řekl zklamaně. „To je právě to“, pohlédl na zem, ve své poslintané zelené košili vypadal trošku směšně.

Náhle se tam, opět navzdory všemu pravděpodobnému, z boční uličky zjevil prezident s pěti muži v patách. Qads byl překvapený. Lok byl překvapený. I Hadasaar už podruhé. Zjevně měli stejné potíže s chůzí jako Lok, poněvadž chodili pomalu a opatrně.

„Promiňte, že jsme sem tak vpadli,“ říká prezident, „pane Hadasaare. Ale už nemůžeme déle čekat. Musíme si promluvit.“ Pronesl a hlavu měl i přesto, že stále málem padal, nahoře.

„Aha. Vy jste vůdce těchto lidí?“ Prezident k němu přešel. Dělalo mu to trošku problémy, ale v pohodě.

„Ano.“ Řekl a hlavu měl hrdě vztyčenou stejně jako před chvílí. „Já jsem vůdce tohoto lidu.“

Qads byl neméně nervózní a přihlížel tomu rozhovoru, těch pět mužů stálo za prezidentem, asi nějaká jeho osobní stráž. Lok to poznal podle oblečení, které měli. Jeden z nich zlostně koukal na Qadse. Lok přemýšlel, co se mezi nimi stalo, že je tam cítit takové napjetí. Stál uprostřed honosně velké chodby mezi těmi zelenými stěnami a víc než kdokoliv jiný, si to uvědomoval. Věděl přece o kondilátoru.

„Nebudu to zdržovat. Rádi bychom s vámi navázali diplomatické styky.“ Teď vypadal hladově. Strašně hladově. Polkl a na vteřinu otevřel ústa.

„Aha,“ povídá Hadasaar, bezelstně a nevinně.

„Rádi bychom vám dali vše, co budete potřebovat, pochopitelně. Jako našim hostům.“ Řekl prezident podbízivě, chtivě a usmál se. „Tohle je velice citlivá situace. Jistě chápete, že… No zkrátka, otázka zní, co za to nabídnete vy?“

„Co máte na mysli?“

„Ehm… Situace není právě nejrůžovější. My si velice vážíme toho, že jste si vybrali právě naší zemi pro své mezihvězdné… To… Přistání.“ Hloupě se zasmál. „Ehm. Tak dobře. Víte, v našem světě teď zuří válka…“

„Ano.“

„Vím, že z vašeho pohledu to musí být nicotné, ale já tu zodpovídám za miliony životů. Civilní oblasti se sice ještě nedotkla, ale obávám se, že v současné situaci je to jen otázka času.“

„Počkejte, počkejte… Já myslel, že tohle je mírové jednání. Proto jsem měl ten dlouhý přednes. Proto jsem se vás pokusil usmířit.“ Na tváři teď měl výraz zmatení.

„Ano. To jistě. Jednání o míru však ztroskotala.“ Prezident teatrálně sklopil zrak. Díval se do země.

„Hmm… Předkové předpovídali, že se to stane.“ Řekl Hadasaar zamyšleně. Prezident se podíval zmateně na toho chlapa co se předtím tak mračil na Qadse. Ten jenom pokrčil rameny a dál zlostně koukal.

„Ano. Můžeme vám poskytnout, oč si řeknete. Nerostných surovin máme dost na stavbu stovek lodí jako je tato.“

„Vážně? Ale my nepotřebujeme stavět další. Stačí nám tato. Je dost prostorná, všimnuli jste si?“ Prohlásil překvapeně a v dobrém rozmaru Hadasaar a začal se rozhlížet po přítomných.

Prezident se podíval na Hadasaara a z jeho pohledu bylo zřejmé, že to vůbec nechápe.

„Jste vůbec nakloněni obchodu?“Zeptal se pak.

„Ale ano, to jsme. Záleží na tom, co potřebujete?“

„No, pro začátek můžeme začít nějakou technologií. Jste očividně o dost vyspělejší nežli my, takže to jistě chápete.“

„Vše co máme je tato loď.“

„Ahhh… Jsem si jistý, že vaše vláda má víc než to.“ Řekl tak nějak rošťácky prezident. „Čím se bráníte?“

„Komu?“

„No…“ Prezident asi tak úplně nevěděl co na to říct.„Nepříteli.“ Vypadlo z něj nakonec.

„Ahah… Už chápu.“ Zasmál se Hadasaar. „My nemáme nepřátele.“

„Chcete říct, že nemáte zbraně?“ Ptal se prezident nevěřícně.

„Ne, to nemáme.“ Pravil Hadasaar s úsměvem.

Náhle se tam přišoural muž v zelené uniformě. Nejspíš také voják. Pošeptal něco tomu zlostnému chlápkovi.

Qads se chopil té chvíle a připlácl se blíže Lokovi.

„Využili mě,“ šeptá. „Chtěli, abych pro ně kradl… abych pro ně ukradl nějaký technologie… Ten chlap co se furt mračí, to je důstojník. Ten to celý spunktoval!“ Qads se prosebně díval a v obličeji byl rudý.

Lok fakt nevěděl co na to takhle rychle říct a tak jen nevěřícně koukal. Zase mu nedokázal pomoci. Zase si připadal jako strašný hajzl!

„Achjo…“ Pomýšlel.

Pes. Kde je ten pes? Kde je Nagie? Vzpomněl si na ní. Byla však doma a ne tady. Teď by mu nepomohla?

Ten zle se tvářící muž, Qadsův velitel, jak se Lok před chvílí dozvěděl, pak přešel k prezidentovi a něco zase jemu pošeptal.

„No…“ Prohlásil pak prezident. „Takže nám nijak nepomůžete?“

„Pomoci jsem se vám snažil, jak jsem nejlépe uměl.“ Pronesl moudře Hadasaar.

„Ach tak… No, tak to je mi líto, ale budu se s vámi muset rozloučit.“

„Ano. Předkové říkali i toto…“ Řekl smutně.

Vůdce zdejšího lidu se zle ušklíbnul a potom se pomaličku začal klátit zase pryč, těch pět mužů s ním. Qadsův kapitán na něj pokynul a Qads jen pokrčil rameny, podíval se na Loka a šel. Hadasaar to sledoval se soucitným pohledem. S tím světlem v zádech a se svojí výškou se nad tou scénou tyčil jako svatý. Ten pohled se teď změnil na trochu nervózní a zamyšlený. Lok z toho byl špatný.

„Můžu se teď na něco zeptat já?“ Zeptal se ho Hadasaar, se zraky na zádech právě odcházejících.

„Ovšem,“ odpověděl a podíval se svému společníkovi do tváře.

„Neznáte slečnu Nagii a pana Rokliho?“

Qads

A Qads neochotně šel. Loudal se. Šel jenom, protože musel. Ale šel. Jako poslušný voják. Jeho navýsost otravný důstojník, jeho kapitán ho hodně zaměstnával po celou dobu trvání summitu a teď mu ještě k tomu vyčítal, že se bavil s jejich novým nepřítelem!

Pche…!

Asi ho nezajímalo, že ještě před pár minutami to nepřítel nebyl. Qads nevěděl, co zapříčinilo tu změnu názoru. Vlastně nevěděl ani kdo může za změnu chování, jež vykazovala jeho výsost.

„Prezident si jistě nechtěl udělat další nepřátele, ale slyšel jsi toho vesmířana, ne?!“ Říkal mu důstojník, když šli kolem posledních dveří a první voják již byl venku na čerstvém vzduchu.

„Aaach… Já se tak těším, až budu z týhle plechovky pryč…!“ Prohlásil voják, který šel předposlední před Qadsem a kymácel se ven, v jednu chvíli nějak víc zvedl nohu, málem totiž spadl, asi jak už byl natěšený. Snažil se to nějak vyrovnat, z kapsy mu však vypadla nějaká kuchyňská utěrka, nebo kapesníček, Qads to nerozeznal.

„Týýý vole… Uf!“ Povídá, když to ustál. „To bylo dost těsný…“ Zasmál se ašel dál, protože už byl u východu.

„Hej kámo,“ zavolal na něj Qads a poté co se voják otočil, mu pokynul směrem na zem. Když uviděl, co leží na zemi, rychle to zvedl a zase u toho málem spadl. Nenechal se však vyvést z míry jako předtím.

„Ty jo… Tak tohle by bylo o dost horší, kdybych to tady nechal,“ zasmál se. „Díky brácho!“ Povídá. Mrknul na Qadse, pak se otočil a pomalu aby se to znovu neopakovalo, vyšel na denní světlo.

„Pane prezidente. Kdy si… Ehm… promluvíme…? Víte co mám na mysli, že?“ Doběhl prezidenta důstojník Rijárd.

„Ano. Musel bych být úplný hlupák, abych to nevěděl. Chceš snad něco takovýho říct?“ Podíval se na něj výhružně. Ten malý muž. Byl oproti Rijárdovi tak malý, že to skoro až vypadalo směšně. Jako čivava co je naštvaná, když přijde domů a vidí, že jí ten rotvajler zase vlezl do pelechu. Nýbrž její rozhořčení je k ničemu. Je to čivava proti rotvajlerovi.

„A mám dost špatnou náladu, tak mě moc neštvi.“ Důstojník se potom pochlebovačně sklonil a uklonil.

„Tihle dva se asi nemají moc v lásce.“ Přemýšlel Qads. Nevěděl, o čem budou mluvit, ale věděl, že to bude určitě za zavřenými dveřmi.

Byl v kantýně, kam si politici chodili dáchnout od té dřiny. Bylo poledne a tak tam bylo narváno. Hladové žaludky se strkaly u vstupu do místnosti a chtěli se co nejdříve nasytit. Jako hladové šelmy. Jenže neviděli, že to nejde, že nemohou jít dále, dokud nejsou odbaveni ti, co byli zrovna na řadě. Nebo možná spíše pokládali za snazší to nevidět a strkat se. Kdo bude první? Kdo vyhraje? Vlna nenávisti se šířila. Zmatené obličeje zkroucené hladem a zlobou. Vztek z prázdného žaludku dokáže zatemnit i tu nejjasnější mysl.

„Podívejme na ně… Jak zvířata, co se perou o nějaký kus masa… Člověk vydrží bez jídla i šedesát dní a oni nejedli už od rána… Hmm. Třeba si to lidstvo zaslouží.“ Usoudil Qads, když stál ve frontě.

Ke všemu si z něho jeho kapitán udělal poskoka. Chtěl po něm, aby mu přinesl jídlo přímo do kanceláře prezidenta. Až spolu budou projednávat tu důležitou věc, co měl důstojník Rijárd na mysli. S náladou pod bod mrazu Qads usedl na místo a dal se do jídla. Druhé jídlo si položil na místo vedle.

Náhle přišel a sednul si naproti nějaký zeleně oblečený člověk. Asi další voják, ale nikdo z ochranky. Ty už si Qads pamatuje. Povídá:

„Tak to vypadá dobře, viď?“ Usměje se.

To je někdo od nepřítele?

„To můžou? Si sem takhle chodit jak se jim zachce…“ Pomyslel si Qads.„No nakonec. Je vyhlášeno příměří…“

„Co?“ Vyhrkl, jakoby právě vylezl ze své nory na denní světlo.

„Jéééžiš… No proč jsme tady?“ Opřel se nevěřícně o opěradlo židle. „To jednání. Vypadá to, že se konečně nějak dohodli. Řeknu ti“ a přisunul se blíž, „už bylo na čase.“ Tlumeným hlasem,„už mě tahle válka začínala dost nebavit.“ Zasmál se a dal se s chutí do jídla.

„Hmm… Tohle je dobrý! Jak to děláte, že tak dobře vaříte?“ Strčil si do úst kapustičku.

Qads na něj nevěřícně koukal. Nejen kvůli tomu, že se tady rozplývá nad kapustičkou, hlavně prezident přece říkal, že ta jednání dopadla špatně, že „ztroskotala“!

„Tak to fakt nevím. Mám zavolat kuchaře?“ Zeptal se Qads, ale na odpověď nečekal. Rozhodl se totiž jít do kanceláře prezidenta za svým velitelem a navštívit ho už teď, přinést mu to jídlo. Byl na odchodu a ani nevěděl proč. Vždyť mu do toho nic není. Ať si dělá, co chce… Tohle není Qadsův problém!

Procházel chodbami s jídlem v jedné ruce. Že by zvědavost? Cítil zodpovědnost? Za celý svět?

O čem tam spolu mohou mluvit? O čem? O světovém míru? Do této války už byli zataženi snad úplně všichni. Byla to taková světová válka. Světová válka, kterou neměl nikdo rád, tedy až na tu hrstku, která z takových událostí vždy těží. Všichni se jí však účastnili. Kdo ví proč? Jak vlastně začala?

„No jo… Jak to vlastně začalo? Říkají mu nepřítel, protože je prý špatný… Co když jsme špatný my?“ Přemýšlel.

Náhle byl přede dveřmi. Nebyli to dveře, byla to úplná brána. Otevřel. Uvnitř byl stůl a za ním seděl bůh. Tedy, díval se jako bůh, ale byl to prezident. Před stolem stál ten pokrytec, ten pochlebník, ten lichotník!

S něčím si hrál. Byla to nějaká malá krabička. Vlastně to nebyla tak docela krabička. Bylo to spíš ve tvaru kolečka. Ano. Placatého modrého kolečka, co padlo akorát do dlaně.

„Že by autíčko na dálkový ovládání?“ Pomyslel si Qads. Nemělo to však žádná tlačítka. Kapitán se otočil na nově příchozího. Ruce s tou hračkou si dal za záda. Schoval to.

„Co tu chceš?“ Povídá. Ona pasáž pro krev se začala zase zvětšovat. Zase tepala. Zase bubnovala.

„Přinesl jsem vám oběd, pane.“ Prohlásil Qads a zatvářil se nevinně.

„Tak dobře, polož to tamhle na stolek.“ Šel a položil jídlo na stolek. Na dřevěné desce však uviděl předmět, který už viděl. Byl to ten kapesník, nebo utěrka co spadla tomu vojákovi, když byli v lodi mimozemšťanů.

„zvláštní…“ Pomyslel si.

„Ale no tak… Já myslím, že mu to můžeme říct, ne? Teď, když ty naivní troubové se nám vzdají a ve zdání míru odpochodují do svých zemí.“ Zasmál se prezident. V tom smíchu bylo cosi nepěkného a zkaženého.

„To díky vám vy kujóne!“ Řekl dobrácky, praštil rukou o stůl a vstal ze židle. Přešel k důstojníkovi. Podíval se mu do očí. Byl o hlavu nižší, takže hleděl nahoru. „Za tohle čekejte povýšení.“ Pronesl s tou největší pýchou. Rijárd vypadal, že se rozplyne blahem.

„Nevím, jak to myslíte… Mír nebude?“ Zeptal se Qads.

„Mír?!“ Vybafl představitel země a podíval se někam za kapitána. Hledal očima Qadse.

„O tom nemůže být řeč! Vždyť kdo by chtěl mír? Kdo? Když mám tohle tak nepotřebuju mír…“ Vzal kapitánovu ruku s tou kulatou věcí a výhružně ji zvedl do vzduchu. V očích se mu teď leskla chtivost, chamtivost a i jistá tendence opanovat celý vesmír.

„Ukaž mu, co to umí, prosímtě…“ Řekl a uklidnil se, šel zase na své místo za stolem.

„Dobře, ale nejdřív bychom se měli ujistit, že jsou zavřený dveře…“ Pronesl důstojník trochu potichu a tajně.

„Och ano…“ Hlesl prezident.

Qads přibouchl dveře jen tím, že pohnul s nohou dozadu. Pak se důstojník otočil od Qadse a ke stolu. Zvedl ruku s tou věcí. Zavřel oči. Qads chvíli nevěděl, jestli se mu to nezdá, ale měl pocit, že ten stůl je po chvíli jakoby menší. Když byl jednou tak malý, jako samotný prezident, tak seznal, že nezdá.

„Co to…?“ Žbleptl Qads.

„To je, co?“ Řekl vítězně prezident. „S tímhle už se mi neodváží nikdo vzdorovat. A když jo… Tak ho prostě zmenším.“ Zasmál se. „A zašlápnu ho…!“ Dál se smál, až se opřel na své židli.

„To je z té lodi, že?“ Řekl Qads trochu nervózně.

„Jo…“ Celý natěšený.

„Ale vždyť říkali, že tam nemají žádné zbraně…“ Oponoval Qads.

„No, ale jak vidíš…“ Ďábelsky se ušklíbnul.

„Ale vždyť ani nevíme, jak to funguje… Může to třeba…“

„Blá blá blá…“ Přerušil ho. „Funguje to bezvadně. To mi prozatím stačí.“

Tu, náhle. Kapitán, který po celou dobu zarytě mlčel, zvedl ruku už podruhé. Namířil ji na prezidenta. Opět zavřel oči. Ten král smíchu, vládce, vůdce svého lidu se začal zmenšovat. Umenšovat. Pomenšovat až byl úplně maličký. Při tom se smál stejně pekelně jako před vteřinou.

„Tady máš, ty blbečku.“ Vítězoslavně a s velkým zadostiučiněním se podíval velitel Rijárd.

Když byl úplně prťavý, tak bylo slyšet jenom pištění.

„Hah… Jako myška…“ Poznamenal důstojník s pohrdáním. „To já to mám a já to ovládám. Ne ty. Saláte…“ Pak se rozesmál. Skoro stejně jako prezident.

„Tak to chodí, když se sejdou dva úplně stejný magoři s úplně stejným záměrem.“ Blesklo Qadsovi hlavou.

„Tak,“ otočil se ke Qadsovi. Ten zatajil dech.

Čekal, co bude. Neodvažoval se ani pohnout. Možná doufal, že ho zamaskuje ta vojenská zelená košile. Zeď za ním však byla bílá.

Smůla.

„To já jsem to od začátku ovládal. Já měl tu moc a mám ji.“ Při tom si zuřivě klepal na hruď. Vypadal trochu jako opičák.

„To já přišel na to, jak se to ovládá. On ani nevěděl, jak se to dělá. Nevěděl o tom nic.“ To řekl se zvláštním odporem v hlase. A s dost škaredým zamračením.

„Takovej člověk by si to zasloužil? Né, né, né…!“ a podíval se znovu ke zmenšenému stolu, na svého zmenšeného pána.

„Někdo silnější může mít tuhle moc. Někdo, kdo si to zaslouží.“ Na okamžik se odmlčel a oči měl při tom někde na podlaze, asi na stole, který byl sotva vidět.

„Teď mám všechny trumfy v rukou já. A tebe můžu udělat svým pobočníkem,“ učinil Qadsovi velkolepou nabídku. Ona to vlastně nebyla nabídka. Rozhodně to tak nevypadalo. S velmi znechuceným výrazem hleděl dál na miniprezidenta. Říkal to jen tak. Jako samozřejmost. Jako něco z čeho by Qads měl být kdovíjak odvázaný. Asi ani nepočítal s nesouhlasem. Možná, že se považoval za tak skvělého. Tak úžasného.

„Teď můžu být vládcem tohoto světa. Já sám.“ A zachvěl se. Úchylně se zachvěl, zády ke Qadsovi, jako ráno. Ten z toho byl čím dál tím víc nervózní.

„Tedy to je, opravdu lákavá nabídka…“ Poznamenal. Rijárd se otočil. Qads s sebou trhl. Bylo to tak rychlé. Tak rychlé, že to sotva stačil doříct.

Snažil se na sobě nedat nic znát. Velitel v ruce třímal tu věc a v očích měl něco šíleného. Pootevřená ústa slibovala, brzy porodit onu ztřeštěnost. Obří póry na jeho obličeji se teď zdály ještě větší a byli nasáklé potem. Malé oči tikaly ze strany na stranu.

Qads chvíli nevěděl co říct. Co by měl odpovědět na takovou nabídku? Chrchel na jeho zelené košili už dávno zaschnul a vyschlo mu i v ústech. Všechno se to seběhlo tak náhle!

„Aale nechte mě to promyslet…“ Pokusil se přátelsky usmát.

„Já si podmaním celý svět.“ Kapitán vyběhl ven z kanceláře. Qads si na chvíli oddechl.

Uf!

Potom mu došlo, že musí běžet za ním. Proč? Snad zodpovědnost? Už zase? Za koho?Né… protože tady nikdo jiný není a nikdo jiný to neudělá. Proto.

„A tenhle mi říkal, že jsem neurotickej parchant!“ Křičel kapitán, když venku zuřivě dupal do země. Při tom se smál.

Byla to taková vřava!

Poté běžel dál. Qads doběhl na místo, kde před chvílí stál. Byla tam. Malá červená šmouha, jakoby rozšlápnutá. Na žulové podlaze. Třpytila se jako nějaký skvost na té leštěné dlažbě. Qads rozeznával malinké šatičky a už nic víc.

Odvrátil se. Chtělo se mu zvracet. Už se tam nedíval.

Od té šlápoty běželo několik rudých stop dál za nohama důstojníka. Ten se hádal o kus dál s někým dalším.

„Ty jsi neposlechl a dělal sis, co se ti zachtělo! Takhle se to dělá vojáku? Hmmm? Hm? Hm?!“

„Ale veldo…“povídá ten voják, ale velitel zjevně neměl náladu. Zdvihl ruku. Zavřel oči. Voják se začal zmenšovat. Poté skončil stejně jako člověk předtím.

Rijárd si to teď namířil k východu. Qads jen proběhl kolem. Nekoukal na to. I když minikrveprolití, pořád krveprolití.

Lidé se vraceli z oběda. Velká břicha už byla plná. Na tvářích úsměvy. Spokojené duše. Alespoň do večera. Bludný kruh?

Politici vcházeli do dveří, že budou pokračovat v rozhovorech. Nikdo si důstojníka Rijárda zatím nevšímal. Každý měl moc práce. Od východu vyběhla nějaká žena. Asi pracovnice šatny a křičí:

„Pomóóóc!“ Běžíc před důstojníkem. Jako hnaná zvěř. „Je to šílenec!“ Pak se začíná zmenšovat. Její křik byl slyšet čím dál tím méně. Pak úplně zanikl.

Tu náhle, lidé začali zmateně pobíhat a křičet. Řvát. Ječet! Konečně si velitele všimnuli.

Strašně ječeli. Nikdo z nich však nic neudělal. Rijárd vyběhl ven před budovu. Strážný co stál u dveří, mu zasalutoval.

„Pane!“ Upravil páteř do pozoru.

Velitel Rijárd to ignoroval a otočil se pár metrů před budovou. Na silnici, kde stáli auta a letouny. Ze dveří vyběhl Qads.

Tomu se náhle všechno zdálo dále. I důstojník. Nemohl ho doběhnout. Chtěl ho zastavit.

Och! Jak on chtěl!

Ale nemohl. Bylo to prostě čím dál tím víc obtížné. Pořád jakoby se vzdaloval!

Pak mu to došlo. Kapitán v ruce držel tu věc namířenou na Qadse a měl zavřené oči. Qads se na okamžik zastavil, otočil. Budovu s lidmi však viděl v normální velikosti. Nicméně nic jiného už ne.

„Takže on zmenšil celou budovu?!“ Pomyslel si. „I se mnou…?“

„Hajzle!“Křičel Qads, ale nikdo ho neslyšel. Viděl i nohy ostatních, ale jenom nohy. Obří hlavy už byly někde v nebesích. Zmateně pobíhaly.

V tom Rijárd přidusal blíž. Zem se otřásala. Bylo to tak rychlé.

Zašlápnul Qadse i s budovou.

Sára

Když jí všechno vysvětlili, tak se trochu uklidnila. Uvědomila si, že by jim měla děkovat a ne se na ně zlobit.

„Jestli je to pravda, nakonec to za chvíli uvidíme, že?“ Seděla na posteli u okna ve své kajutě. Koukala skrz okno, no ono to vlastně nebylo okno. Bylo to jakési silové pole, ale tohle byl spíš Lokův obor. Hleděla na tu vzdalující se a v dálce se blištící modrou kouli.

Její lodní pokojíček byl útulně zařízen. Naproti dveřím byla postel, na stěnách obrazy a stěny samotné byly bílé. Jediné bílé stěny, které v této lodi viděla. Tedy tam kde byly vidět.

Hned vedle dveří totiž byla vysoká skříň a ještě malá skříňka a na ní botník. To aby si měla kam odložit svoje pohodlné papuče. Na druhé straně pak byla knihovna, kde bylo plno zábavné četby a menší dveře na toaletu.

Náhle se otevřely dveře od vchodu, Sára pohlédla k nim. Vstoupil mimozemec.

„Dáte si ještě čaj?“ Zeptal se s úsměvem a v ruce s něčím co připomínalo konvičku. Sára byla velká milovnice čajů. Zarazilo ji však, že oni také.

„Och… Ano.“ Usmála se.

Přistoupil blíže. Nalil jí. Oblečen do modrého, které ze všeho nejvíc budilo zdání pyžama. Asi to byly takové ty pohodové šaty na domácí nošení, no… Došlo Sáře vzápětí. Byli tam takhle a podobně oblečeni všichni. Všichni až na Hadasaara. Ten asi musí reprezentovat, když šel na to setkání.

„Jaktože znáte čaj?“ Otázala se, když jí to nalil.

„Ach… u nás v Dárii jsou čaje běžné už tisíce let. Byl to oblíbený nápoj velké matky.“

„Tak se jmenuje ta planeta, na kterou mě vezete?“ Mimozemšťan si sednul vedle ní na postel.

„Ne… To je jenom oblast ze které pocházím.“ Řekl s úsměvem.

„Takže u vás máte něco jako země? Státy… Hranice…?“

Posmutněl. „Máme… Jsou tři. Dárie, Bohlián a Ookus.“ Řekl nakonec a přece se usmál.

Sára se rozhodla se dál nevyptávat, když ho tak rozesmutněla. Nakonec nebylo to ani tak důležité. Alespoň Sára cítila, že není. Pak ten chlapík odešel, když viděl, že Sára už nic nepotřebuje.

Bylo jí smutno, po rodičích. Po Qadsovi. Po přátelích… Co však mohla dělat? Oni ji zachránili, alespoň to tvrdili. Proč zrovna ona? Proč ne i ostatní? Sára měla celý dlouhý seznam lidí, co stáli za záchranu.

Melancholicky vzdychla a pohlédla zase z okna. Prý kvůli nějaké genové rovnováze.

„Pche!“

To zní, jako kdyby na ní chtěli dělat pokusy… Sára však věděla, že to nechtějí, že jejich úmysly jsou čisté a jejich srdce zrovna tak.

Možná to dělalo i to prostředí. Tady v hlubinách kosmu to tak nějak příjemně hučelo. A pak ty stěny.

Ach ty stěny!

Ty zelené stěny… Hmmm. Měla díky nim v podstatě pořád dobrou náladu.

Náhle se opět otevřely dveře a do jejího pokoje vstoupil Hadasaar. Vstala z postele do pozoru. Přes jeho vysokou postavu to nebylo zcela a hned vidět, ale pak ustoupil dráze jejího zraku a ona to zřela. Lok a nějaký chlápek.

„Myslel jsem, že vidět zástupce vlastního druhu by tě mohlo potěšit… Zvláště potom co jsi tu předtím hodiny… Proplakala,“pronesl veselým hlasem.

„Ahoj,“ povídá Lok s úsměvem a se stejným překvapením jaké pociťovala ona. Za ním vyskočila do vzduchu Nagie. Běžela k Sáře a přivítala jí, jako někoho koho dlouho neviděla. Také že ano. Dlouho se neviděli. Přes dva měsíce.

„Loku!“ Sára nemohla věřit svým očím. Lok je tu také? Její srdce dusalo jako mladý, splašený koník. Tak byla rozhozená z toho, že ho vidí. Běžela k němu. Objala ho. Gesto, nic víc. Nagie na ní ovšem Skákala. Olizovala jí obličej. Prostě jí vítala jako nějakou starou známou. Chtěla se také objímat!

Sára si dřepla k ní. „Ahoj, Nagi…“ Pošeptala a při tom jí drbala za uchem. Nagie, která do té doby zvesela pohazovala zadkem ze strany na stranu, se slastně zkroutila, jako vždycky.

„Ano, také mám doma takového psa,“ řekl Hadasaar. Lok na něj sice pohlédl, ani na okamžik se však nikdo nepozastavil nad tím, že oni mají také psy. Byli moc bez sebe. Moc vzrušení. Moc překvapení.

Moc překvapení najednou.

„Je tu i Qads?“ Pohlédla rychle na Loka a zeptala se s nadějí a nedočkavostí v hlase.

„Ne lituji.“ Zklamání. Lítost se zračila v Lokově obličeji… Potom se ty stejné emoce objevily i u ní. Byla ještě smutnější. Ona totiž věděla co se má za chvíli stát. Lok to možná také věděl. Možná ne…

„Tak to bude ještě víc smutný…“ Pomyslela si.

Po chvíli Lok říká: „Tohle je Rokli.“

„Ahoj,“ povídá jeho kolega.

„Rokli? To je Sára…“

„Sára…“ Pokračuje Rokli s úsměvem. Pak jí vzal za ruku, ta na to kouká s údivem a políbil ji na ní.

„Moc mě těší, slečno.“ Řekl Rokli galantně.

„Ehm… Mě taky,“ začervenala se Sára.

Pak se však něco stalo. Něco co nikdo neočekával. Lok ukázal na okno.

„Podívejte se na ní!“ Křikl. „To se tak rychle vzdalujeme? To není možné…“ Sára se tam podívala. Rokli také.

„Tak opravdu… Už je to tady… Stalo se to. Jak to věděli? Jak?!“ Přemýšlela Sára.

„Klid Loku. To se nevzdalujeme,“ řekla pak.

„Hm. Vyšlo to do detailu. Proroctví předků se opravdu vyplnilo.“ Šeptl Hadasaar tajemně.

Náhle to tajemno přerušil nějaký muž, co vtrhl do dveří. Přistoupil blíže.

„Mistře. Dělali jsme inventuru. Chybí Kontraktor a dilatátor prostoru.“ Povídá rychle otočen k Hadasaarovi. Ten mu pak pokyne z okna. Vesmířan se tam koukne.

Planeta, na kterou se Sára předtím dívala. Ta modrá planeta. Ta země. Byla menší a menší…

„Kondilátor!“ Bleskne Lokovi hlavou.

„Ne! Né!“ Křičel Lok. „Co můj bratr?!“

„Vím… Je to tragické.“ Pronesl po tichu Hadasaar. „Ale musíš pochopit, že jsme vás vzali z planety pro vaše dobro.“ Vysvětloval. Lok na něj jen hleděl skelnýma očima.

„Pro nás to také nebylo lehké všeho se vzdát a letět vás zachránit.“ Řekl pak Hadasaar.

„To jen z úcty k předkům jsme to udělali. Proto je nás tu jenom pět. Jsou to lidé, kteří doma nic nemají. Nemají rodinu, nemají co ztratit. Na tento úkol se přihlásili dobrovolně.“

Lok se s tím potřeboval vyrovnat. S pohledem zkaleným slzami si sednul na postel. Zády k oknu.

„A co to jsou ty vaši předci? To už byste mi taky mohl konečně říct…“ Řekl Lok s odtažitostí v hlase. S odtažitostí ke všemu a všem. Skoro se zdálo, že to ani nechce slyšet. Ani se na Hadasaara nepodíval. Jen koukal do země.

„No… To jsou zakladatelé naší rasy. Co na naší planetu přišli před mnoha tisíci lety a už tam zůstali.“

„A kam nás teď vezete? Co bude dál?“ Vložil se do toho Rokli, když viděl, jak je Lok rozrušen.

„Vezeme vás na naši planetu…“

„Tak proč jste říkal, že jste se všeho vzdali? Přiletíme tam a vy si prostě půjdete dál žít své životy… Ne?“ Lok se ještě víc otočil od nich. Asi nechtěl, aby někdo viděl jeho slzy. Sáře ho bylo líto. Bylo jí líto i Qadse a jejich planety a rodičů.

„No to je právě to. Víte, tohle všechno už se totiž dávno stalo. Ačkoliv čas je jen pojem, který v podstatě nic neoznačuje, z našeho pohledu jsme teď v minulosti.“ Řekl Hadasaar zklamaně. „Ano, přišli jsme na to jak manipulovat s časem. Předkové předpověděli, že se tak stane. Předpověděli i to, že najdeme vás. My jsme nechtěli zničení vaší planety. Snažili jsme se tomu zabránit. Ale i když můžete cestovat do minulosti, nemůžete asi změnit, co už se stalo.“ Na okamžik se odmlčel a vypadal u toho smutně.

„Nejhorší je, že cestovat je možné jen jedním směrem, cestovat do budoucnosti je neobyčejně energeticky náročnější. Jinými slovy, když něco změníte v minulosti, málokdy se dostanete do budoucnosti, abyste se podívali na výsledek. A minulost změnit nelze… O tom už jsme se přesvědčili.“ Pokračoval potichu a stále více zklamaně.

V tom se ozvala Sára: „Počkejte, vždyť jste už jednou cestovali do budoucnosti,“ Lok i Rokli na ní překvapeně pohlédli.

„Ano, ovšem. Mluvíš o těch dvou měsících, že? Musíš vzít do úvahy, že toto byli jen dva měsíce. Ne desetitisíce let. Urychlit hmotný objekt na takovou rychlost, aby v reálném čase překonal tak velkou časovou osu, by vyžadovalo nesrovnatelně více energie.“ Nadechl se, aby mohl pokračovat:

„Upřímně řečeno jsme to nijak neplánovali, ale když už se taková věc stala, rozhodli jsme se ji využít. Ty jsi jako jediná měla rodinu a rodiče, kteří ti budou chybět. Řekni, kdybychom napochodovali k vám domů a vykládali o zániku země a o tom, že musíš letět s námi… Jak bys asi reagovala? Jak by reagovali tvoji rodiče? Z psychologického hlediska tohle byla ta nejlepší cesta.“ Chvilku se odmlčel a pozoroval ten zmatený výraz plný nedůvěry a pochyb.

„Jak jsem už řekl. Omlouvám se vám všem, ale udělali jsme to, abychom zachránili vás a tak trochu i nás.“

„A co Qads?!“ Ozval se zmateně a plačtivě Lok, který na Hadasaara otočil svůj uslzený obličej. „To není rodina…?“ Sára ho chtěla obejmout, ale nezmohla se k pohybu. Přece jen i jí před chvílí zahynula rodina.

„Lituji, ale ten už byl ve chvíli našeho odletu po smrti.“ Pronesl Hadasaar soucitně. „Nebylo to jeho určení letět s námi. Musel něco hodně důležitého vykonat na vaší planetě. Co? To zůstane navždy otázkou.“

Všichni

Vše vyřešil až čas.

Malá Lara zase ječela.

„To už je potřetí za dnešní noc… Jdi tam ty zlato. Já teď spím.“ Rokli vstal. Udělal pár kroků k postýlce, nakrmil jejich dítě. Vzal ho do ruky. Koukal na ten uzlíček naděje. Je to naděje pro celé lidstvo. A to doslova. Zvedl ji do vzduchu.

„Jsi první vesmířanka,“ šeptal hrdě, „protože ses narodila ve vesmíru,“ Sára mu z postele ukázala na stolek, kde byla láhev s výživou.

Když jim řekli, ať si udělají pohodlí, že cesta na jejich planetu nějaký ten rok i s rychlostí světla potrvá. Vzali to doslova. Lok se od jedné mimozemštanky jménem Krírie naučil plést. Asi se mu líbila a on jí i přes ten neobvyklý rozdíl jejich výšek asi také. Nicméně jemu to tak nejspíše vyhovovalo. Brzy se však o nich dozvěděli zajímavou věc. Z Hadasaara to lezlo jak z chlupaté deky, ale dozvěděli. Vůbec začal být takový tajemný, co byl zničen jejich domov.

Chyběli jim pohlavní žlázy. Takže nemohli mít děti ani sex. Jednou při partii šachu s Lokem to zmínil Hadasaar.

„To je život hned chudší, ne?“ Zeptal se Lok a táhnul pěšcem o dvě políčka.

„Ano… přiznávám, může se to tak jevit. Proto má taky mnoho z nás hodně zvířat. Jako je tahle kráska“ a pohladil Nagii, která stála hned vedle.

„Pak máme také opravdu nádherné zahrádky, kromě toho někteří lidé žijí s partnerem normálně. Spojuje je však jenom duchovní pouto,“ usmál se a táhnul o jedno políčko.

„A jak se teda rozmnožujete?“

„Nerozmnožujeme. Objevili jsme způsob jak v podstatě zastavit stárnutí.“

„Ty jo…“ Užasl Lok

„Ano, ty jo. Těm nejstarším členům již je přes pět set pozemských let. Žel bohu nemáme s sebou na palubě přístroj na regeneraci buněk, mít ho tady, by nás stálo jen další energii, kterou jsme potřebovali na cestu, bez něj za pár let zemřeme.“

Lok se soucitně podíval. Připomnělo mu to večery strávené s jeho bratrem. Už zase nevěděl jak se zachovat. Skutečnost, že se kvůli záchraně pár lidí z úplně jiné planety vzdali věčného života, byla taktéž udivující.

„Odstranění pohlavních žláz, však byl v naší společnosti celkem zásadní krok. Nicméně to byl jeden z mnoha kroků, nutných pro odstranění válek, chtivosti, chamtivosti a hlavně násilí.“ Řekl Hadasaar. „Teď žijeme v úplné harmonii se svým i s jinými druhy a se svým prostředím samozřejmě také.“ Dodal.

„A není to nuda? Myslím si, že to je utopie… po které mnoho lidí určitě toužilo,“ chvíli přemýšlel, „současně ale myslím, že soutěživost je člověku přece vrozená. Taková je evoluce.“ A podíval se úplně realisticky do tváře svého společníka. Hadasaar se zamyslel.

Za nějaký čas Rokli přiběhl za Lokem a povídá.

„Ty vole! Pojď se podívat!“

„Cože? Já myslel, že už ses proměnil v člověka od tý doby, co jsi se Sárou.“ Odvětil Lok a sklízel cosi ze stolu. Ušklíbnul se.

„No tááák… Neblbni! Pojď, tohle musíš vidět.“ A tak Lok šel.

Rokli ho zavedl k oknu v jejich bytě. Ano, bytě. Dostali ho se Sárou, když se narodila Lara.

„No nekecej…“ Říká Lok a hledí z okna.

„Jo…“

„Tak už jsme tady, jo?“

„Asi jo…“ Rokli se na okamžik zamyslel, Lok na to jen koukal a přemýšlel. Takhle z kosmu se vlastně ani moc nelišila od země, byla modrá, takže tam bylo plno vody a zelená, takže tam bylo plno stromů. Tedy, Lok doufal, že to je voda a stromy.

„Tohle je naše druhá šance. Nepokažme si to.“ Pronesl slavnostně Rokli pak a dál koukal z okna, tedy ze silového pole, ale říkali tomu prostě okno.

„Druhá šance…“ Přemýšlel Lok. „Druhus!“ Vykřikl a podíval se na Rokliho. „Tak se může jmenovat…“ S očima přilepenýma zase na skle.

„Druhus? Co to sakra je?“ Říká Rokli a nevěřícně na něj hledí. „To jsi teda míval lepší nápady…“

„No jo… Musíme vymyslet nějaké pěkné jméno.“ Prohlásil vzrušeně Lok, jehož fantazie po několika letech ve stejném prostředí prostě umírala.

„Jóóó… “ Vydechl Rokli.

„Ano. Už je vidět Ookus.“ Prohlásil Hadasaar, který se za nimi zničehonic objevil. Lok se ohlédl a povídá:

„Ookus… Aha. To je ta vaše země, co?“

„Ano. Je to smutné… Teď tam ještě nikdo není.“ Za Hadasaarem se objevila Sára a v rukou měla Laru.

„Jak to myslíte?“ Povídá Lok.

„Hmm… Pravděpodobně tam nikdo není… Musíte pochopit, že jsme teď mnoho tisíc let v minulosti, předci nejspíš ještě nepřiletěli.“ Za Sárou se zjevila Nagie. Byli tam všichni. Tedy až na personál.

„Ale vždyť jste se museli z něčeho vyvinout přece…“ Tehdy Hadasaar mrknul na Loka a jemu to došlo. Došlo mu, co mu celou dobu unikalo. Zamyslel se. Byl v myšlenkách dlouho.

Koukal do země.

„Dárie… Bohlián… Ookus… “ Vydechl nakonec.

„Kolik?“ zeptal se naléhavě Hadasaara.

„Čeho?“

„Kolik bylo těch vašich předků?“ Zeptal se a při tom stále strašně zamračeně hleděl do země.

„Kniha velké matky se zmiňuje o třech. Tři zářící postavy, nekonečně dobrotivé a spravedlivé. Jsou namalovány na zdech mnoha klášterů, chrámů i synagog“, odvětil s úsměvem. „Ooch!! A jeden pes pochopitelně.“ Poplácal Nagii po hlavě.

„To není možný… Takže já se celou tu dobu honil za vlastním ocasem? Jména těch zemí jsou zkomoleniny našich jmen!“ Zvedl pohled a ten zasáhl Hadasaara, který na něj zamrkal a usmál se. Na tváři jeho někdejšího kolegy se nyní také zračilo porozumění a pochopení.

„Takže vy jste naše děti? Naši potomci?“ Povídá nevěřícně Rokli. „Úplně všichni?“

„Nejspíš ano.“

„Vy jste to věděl,“ říká Lok.

„Něco jsem tušil, ano. Popravdě někdo tu legendu považuje za pravdu a někdo ne. Já jsem věřil, v její pravdivost. Stejně tak všichni tady. Jinak by se na tento úkol nikdy nepřihlásili. Ačkoliv když jsme přiletěli na vaší planetu, tak to v nás zanechalo určité pochyby.“

Lok na něj pohlédl s tázavým výrazem a ostatní to po něm nebezpečně věrně napodobili. Všichni teď koukali na Hadasaara. Dokonce i Nagie.

„Hmm…“ Mručel Hadasaar. „Když jsme viděli, kvůli jaké malichernosti je člověk schopen zabít člověka, když jsme viděli všechny ty války, bezohlednost jakou jste chovali k životnímu prostředí i k sobě navzájem… Opravdu to v nás na chvíli vzbudilo ztracení víry. Nevěřili jsme, že tak primitivní civilizace by mohla… Nevěřili jsme zkrátka, že jste ti, o nichž jsou tisíce knih a o nichž se učí ve školách. Pak jsme však našli tebe, Sáro.“ Podíval se na ní. „A tebe Loku.“ Kouknul na Loka, „Když jsem vás dva uviděl, bylo mi jasné, že to vy musíte být ty zářící postavy. Opravdu. Zářili jste.“

„Ehm…“ Odkašlal si Rokli.

„Ah… Ano. Ještě Rokli. O tobě se stará kniha také zmiňuje.“

„A nic víc?“ zeptal se Rokli. „Žádná záře nebo tak…?“ A rozhodil rukama.

„Ale ano. Jenomže ty nezáříš,“ řekl Hadasaar, „buď v klidu. Časem snad záři získáš.“ Blahosklonně ho ujistil Hadasaar. Rokli se s očima v sloup svezl na postel.

„Smutné je, že už nebudeme moci nikomu sdělit, že to není jen legenda. Nikoho nebudeme moci přesvědčit. Zůstane to navždy jen otázkou víry.“

Smutné.

„Ale počkat… To nejde! Kdo tu planetu zalidní? Tři lidi… To je trochu málo genů, ne?“

„No jo… Hadasaarovic se nerozmnožujou, viď…“ Říká Rokli. „Bez urážky.“ Dodal pak jízlivě. Hadasaar na něj se soucitným úsměvem pohlédl.

„Ještě chvíli potrvá, než získáš svou záři.“ Řekl mu pak. „Musíš se zbavit toho vzteku, co se v tobě za ta léta nahromadil. Každý není špatný. Každý ti nechce ublížit.“

„Jo…“ Říká nejistě Rokli.

„Vznikly by genetické mutace.“ Povídá Lok. Kouknul na Hadasaara, zdali by mu to nevysvětlil.

„Ano. Popravdě jsme si celou tu dobu mysleli, že Nagie je člověk. Nevěděli jsme, že jde o psa, i kdyby ale byla člověk, je to málo. To uznávám.“ Poznamenal Hadasaar, avšak nic tím nevysvětlil. Lok se kouknul na Rokliho. Ten pokrčil rameny. Rozhostilo se ticho…

„Některé věci je lepší neřešit.“ Rozetnula ho Sára. „Nějak už to bude“ a usmála se.

„A co ten pes?! Vždyť ten je jenom jeden! Jedna fena!“ Křičel Lok. Hleděl dál na Hadasaara. „No to mi tedy vysvětlete, jak na vaší planetě, za chvíli už naší planetě, respektive té planetě, ke které se teď blížíme, může mít každý psa.“ Nadechl se,

„Když tady máme jen jednoho?! A dole ještě není žádný život!…“

„No to mi vysvětlete!“ Křičel.

V tom se Sára rozesmála. Rokli se rozesmál. Hadasaar se také rozesmál. I Lok se nakonec rozesmál.

Nějak už to bude.